Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Inspire Trading s. r. o., sídlem Školní 866, Pardubice, a Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, obou společně zastoupených JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. KSPA 44 INS 27521/2014, 44 ICm 1273/2015, 29 ICdo 156/2022-501, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Pardubický kraj, sídlem Boženy Němcové 2625, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu tvrzením, že porušil jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i z dalších přiložených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé dožadovali určení, že pohledávky vedlejšího účastníka (věřitele) ve výši 355 335 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení s dlužníkem ANIDOR s. r. o. (dále jen "dlužník"), vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 27521/2014, nejsou po právu. Pohledávka vedlejšího účastníka představuje nedoplatek na dani z přidané hodnoty za měsíce srpen a září 2005, stanovené podle pomůcek a penále.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 6. 2018 č. j. 44 ICm 1273/2015-330, 44 ICm 1511/2015 (KSPA 44 INS 27251/2014), žalobu stěžovatelů zamítl v rozsahu popření přihlášené pohledávky věřitele v částce 264 226 Kč (výroky I. a II.), současně zastavil řízení pro částečné zpětvzetí žaloby v částce 91 109 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Po shrnutí zjištěného skutkového stavu soud konstatoval, že tvrzeními uplatňovanými v žalobě se již zabýval jak správce daně, tak i Odvolací finanční ředitelství Brno ve správním řízení a následně též Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud. Proto se jimi soud, s odkazem na § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nemohl znovu zabývat.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 15. 3. 2022 č. j. 44 ICm 1273/2015, 102 VSPH 933/2018-463 (KSPA 44 INS 27251/2014) potvrdil rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků I. a II. Dospěl rovněž k závěru, že o pohledávkách, které jsou předmětem tohoto řízení, rozhodoval jak správce daně, tak Odvolací finanční ředitelství Brno a následně i obecné soudy. Ty přitom uzavřely, že přiznané nároky neodporují právním předpisům a jsou oprávněné. Podle soudu jde o právní hodnocení, které jim příslušelo a insolvenční soud ho již nemůže přezkoumávat.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Zabýval se přitom stěžovateli uplatněnou právní otázkou týkající se možnosti přezkoumávání pohledávek správce daně v insolvenčním řízení, když o nich bylo dříve rozhodnuto ve správních i soudních řízeních, a to ve vazbě na § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 29 ICdo 4/2017 konstatoval, že omezení kladené § 199 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení.
Nejvyšší soud dále zdůraznil, že exekuční tituly byly vydány v době před zahájením insolvenčního řízení. Řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Af 45/2013, bylo zahájeno žalobou dlužníka, avšak rozhodnutí byla vydána již ve vztahu ke stěžovateli (proto jsou vůči němu výše uvedená rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu závazná). Dále soud uvedl, že všechny ve věci rozhodující orgány dospěly k závěru, že při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek nebylo možné přihlédnout k daňovým dokladům předloženým dlužníkem (jimiž hodlal prokazovat, že daňové pohledávky nevznikly) až v době po rozhodnutí správce daně.
Za tohoto stavu soud uzavřel, že nemá pochybnosti o tom, že stěžovateli tvrzené skutečnosti (podporované doklady) nelze považovat za skutečnosti, které dlužník neuplatnil v původním (daňovém) řízení.
6. Stěžovatelé (pozn.: v textu ústavní stížnosti označováni jako "žalobce", jakkoliv z kontextu stížnosti plyne stejné označení i pro dlužníka) brojí proti postupu prakticky všech ve věci rozhodujících obecných soudů ve dvou rovinách. Porušení práva na soudní ochranu spatřují jednak v postupu obecných soudů, které v posuzovaném řízení neprovedly stěžovateli navrhované důkazy k prokázání jejich tvrzení (část A). Takový postup soudů má podle nich za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelů nelze za řádné odůvodnění neprovedení navrhovaných důkazů považovat obecné konstatování, že je soud nepovažuje za nutné k učinění skutkových zjištění. Na podporu svých tvrzení následně citují řadu rozhodnutí Ústavního soudu, například nález ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 1954/09 (N 251/55 SbNU 435), nález ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (N 144/35 SbNU 37) aj. (tato i všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Zbývající argumentace stěžovatelů směřuje proti vyměření daňové povinnosti dlužníka (část B). Stěžovatelé hovoří o "trestném činu SKP, který měl neoprávněně zabavit žalobci při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku a násilném obsazení areálu Brněnec 17 jeho účetnictví...". Následně uvádí, že "zdanitelné doklady dlužníka na odpočet ...o kterých žalovaná tvrdí, že je neměla k dispozici. Dle žalobce uvedené nemůže jít k tíži věřitelů a proto insolvenční zákon dává právo věřitelům podat žalobu a povinnost insolvenčního správce neexistující pohledávku popřít...". V dalším textu stěžovatelé uvádí řadu dokladů a faktur, avšak s návazností na jinou žalobu proti obchodní společnosti ČEZ prodej a. s.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. V posuzované věci směřuje část námitek stěžovatelů proti vyměření daňové povinnosti dlužníka. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 7. 2016 č. j. 52 Af 45/2013-160, zamítl žalobu dlužníka směřující proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství Brno, které postupně několika rozhodnutími změnilo (snížilo) platební výměry vydané správcem daně (vedlejším účastníkem). Následně Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 26.
7. 2017 č. j. 6 Afs 224/2016-40 kasační stížnost stěžovatele (insolvenčního správce dlužníka). Nejvyšší správní soud konstatoval nespornost skutečnosti, že dlužník nepodal za srpen a září 2005 přiznání k DPH a nereagoval na výzvy správce daně, a že správce daně měl k dispozici veškeré daňové doklady za uskutečněná daňová plnění dlužníkem, která se vztahovala k srpnu a září 2005 a některé daňové doklady na přijatá zdanitelná plnění v srpnu 2005. Dlužník byl seznámen se skutečnostmi, které vedly správce daně k vyměření DPH za srpen a září 2005 podle pomůcek.
Nepodal-li dlužník daňové přiznání ani v náhradní lhůtě, nebylo možné postupovat dokazováním, DPH byla stanovena podle pomůcek a kvalifikovaný odhad nemohl být učiněn na základě jiného vodítka, než zohledněním odpočtů, jejichž existenci měl správce daně k dispozici. Dlužníkem tvrzená nepřiměřenost pomůcek nemůže být odůvodněna tím, že dlužník následně přesně vyčíslí daňovou povinnost tak, jak to měl učinit již na výzvu správce (dlužník byl seznámen s pomůckami a podklady a mohl náležitým způsobem reagovat, avšak zůstal nečinným).
Ústavní soud poté usnesením ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3134/17 ústavní stížnost odmítl. Uzavřel, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru zákonnosti vyměřené daně za srpen a září 2005 pomocí pomůcek a náležitě odůvodnily postup, který tomuto závěru předcházel. K nezákonnosti v daňovém řízení ani v napadených rozhodnutích nedošlo.
12. Krajský soud a následně i vrchní soud v nyní posuzované věci dospěly k závěru, že námitky, tvrzení a důkazy měl insolvenční správce uplatnit již v řízení u správního soudu, a není možné připustit, aby insolvenční správce, potažmo popírající věřitel (stěžovatelka) po neúspěchu ve správním řízení znovu vznášel shodné námitky, opakovaně namítal totéž jako ve správním řízení a požadoval po insolvenčním soudu opětovné posouzení otázek již vyřešených pravomocným rozhodnutím jiných soudů. K tomu vrchní soud citoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 ICdo 7/2013 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1456/15
.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že námitky stěžovatelů představují pouze pokračující podústavní polemiku se závěry obecných soudů. Nejvyšší soud však jasně, srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlil, z jakých důvodů nejsou obecné soudy povolány rozhodovat znovu o týchž námitkách stěžovatelů v insolvenčním řízení. Jejich výklad § 199 odst. 2 (potažmo § 200 odst. 6) insolvenčního zákona je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak ostatně sám dovolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku (zejména na č. l. 6 a 7 napadeného rozsudku). Obecné soudy dospěly k závěru, kterému není možné z ústavního hlediska nic vytknout. Jejich názor přitom stěžovatelé nezpochybnili žádnými kvalifikovanými ústavněprávními námitkami ani ve své ústavní stížnosti, která je fakticky pouze opakováním argumentů, s nimiž stěžovatelé u obecných soudů dříve neuspěli.
14. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelů brojících proti neprovedení navrhovaných důkazů. Jakkoliv se snaží své námitky podepřít vybranou judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu zabývající se problematikou dokazování, resp. opomenutých důkazů, není možné než uzavřít, že v postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení. Krajský soud jasně vysvětlil, že některé důkazy nepovažoval za nutné provádět (bod 12 odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 44 ICm 1273/2015-330, 44 ICm 1511/2015 (KSPA 44 INS 27251/2014), resp. že některé důkazy byly provedeny po dokončení důkazního řízení (zejména body 13 a 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Tomuto postupu soudu nelze ve světle výše uvedeného ničeho vytknout.
15. Ústavní soud shrnuje, že úvahy a závěry Nejvyššího soudu nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu