Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, v rozsahu, v němž jím byl potvrzen I. výrok a změněn II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, a proti I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. února 2021 č. j. 10 C 94/2019-306, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2021 č. j. 10 C 94/2019-315, v rozsahu, v němž byly tyto výroky potvrzeny a změněny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 58 Co 240, 241/2021-378, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a J. M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů uvedených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost platit jí výživné ve výši 100 000 Kč měsíčně. V žalobě uváděla, že její manželství se stěžovatelem bylo uzavřeno v roce 2001 a z manželství se jim narodily dvě děti. Stěžovatel v srpnu roku 2017 opustil společnou domácnost, o děti pečuje vedlejší účastnice, přičemž mají vysoké výdaje na živobytí, stěžovatel má vysoký měsíční příjem a proto je nutné, aby došlo k vyrovnání životní úrovně obou manželů. Obvodní soud zjistil, že stěžovatelův průměrný měsíční příjem se v letech 2018 - 2021 pohyboval okolo 270 000 Kč měsíčně. Kromě toho stěžovatel sám hospodařil s finančními prostředky získanými z cenných papírů, které jsou ve společném jmění manželů. Dále obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatel má kromě společných dětí ještě vyživovací povinnost ke svému synovi z předchozího vztahu ve výši 15 000 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení jsou 43 100 Kč. Vedlejší účastnice podle zjištění obvodního soudu zůstala od narození dětí v domácnosti, byť děti již nepotřebují vzhledem ke svému věku tak intenzivní péči, má vystudovanou vysokou školu v oboru marketingu, mluví plynně anglicky, neboť pobývala dlouhodobě v Kanadě, proto by (přes dlouhodobou přetržku v pracovní aktivitě) mohla získat příjem minimálně okolo 30 000 Kč čistého měsíčně; provoz domu stojí vedlejší účastnici asi 20 000 Kč měsíčně a provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Na základě těchto zjištění obvodní soud dospěl k závěru o přiměřené výši výživného pro vedlejší účastnici v částce 60 000 Kč měsíčně, a proto napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 60 000 Kč měsíčně (I. výrok), dlužné výživné za dobu od 14. 11. 2018 do 18. 2. 2021 ve výši 968 500 Kč zaplatit ve dvou splátkách (II. výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok) a žalobu o povinnosti stěžovatele platit vedlejší účastnici počínaje dnem 14. 11. 2018 výživné v částce 40 000 Kč měsíčně zamítl (IV. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem s napadenými výroky odmítl odvolání proti zamítavému IV. výroku rozsudku obvodního soudu (I. výrok), ve vyhovujícím I. výroku o výživném za dobu od 14. 11. 2018 do 31. 12. 2019 ho potvrdil, o výživném za dobu od 1. 1. 2020 ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu (II. výrok), změnil rozsudek o dlužném výživném (III. výrok) a zrušil výrok o nákladech řízení (IV. výrok). Městský soud hodnotil jako nepřezkoumatelné rozhodnutí obvodního soudu v jeho závěrech o stěžovatelově příjmu z cenných papírů, neboť v řízení nebylo dostatečně prokázáno jejich vlastnictví.
Rozsah přiměřené vyživovací povinnosti stanovené stěžovateli vůči vedlejší účastnici mohl být podle městského soudu stanoven alespoň pro uvedené období i jen vzhledem k jeho ostatním příjmům. Městský soud na základě zjištění, která ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, uzavřel, že čistý měsíční příjem stěžovatele přesahoval v období od listopadu roku 2018 do prosince roku 2019 částku 300 000 Kč měsíčně, a proto shledal vyživovací povinnost stanovenou obvodním soudem částkou 60 000 Kč měsíčně jako přiměřenou.
Pro období let 2020 až 2021, kdy došlo ke zvýšení výdajů stěžovatele na bydlení, zvýšilo se školné pro nezletilé děti, které stěžovatel rovněž hradil, a kdy jeho reálný měsíční příjem poklesl na částku asi 260 000 Kč měsíčně, se podle městského soudu částka 60 000 Kč měsíčně jako výživné pro vedlejší účastnici nezdá být přiměřenou. Proto ve vymezeném rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí nezaručují oběma manželům stejnou hmotnou a kulturní úroveň, jak požaduje zákon, ale významně preferují vedlejší účastnici (která se dobrovolně rozhodla nepracovat) na úkor stěžovatele dosahujícího nadprůměrných příjmů jen díky extrémnímu pracovnímu nasazení. Odečtou-li se od jeho příjmů všechny náklady, včetně vyživovací povinnosti na děti a na vedlejší účastnici, zůstane mu asi jen 20 % jeho příjmu, což je výrazně méně než vedlejší účastnici, která vlastní nemovitost v hodnotě minimálně přes 10 mil. Kč a cenné papíry v hodnotě odhadem alespoň 1 800 000 Kč. Obecné soudy mnohá zjištění týkající se stěžovatelových příjmů opírají jen o odhad, a tím činí svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými, což je v rozporu s právem na soudní ochranu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445). Mají-li jeho příjmy podle obecných soudů pro rok 2018 a 2019 přesahovat částku 300 000 Kč měsíčně, tak při správném zohlednění všech zákonných odvodů vztahujících se ke stěžovatelovým příjmům by zjistily, že jeho příjem v daném období byl takřka o 20 000 Kč měsíčně nižší. Stěžovateli není zřejmé, z čeho městský soud usoudil na ekvivalenci nákladů provozu jeho motorového vozidla a motorového vozidla používaného vedlejší účastnicí, aniž by se pokusil takové náklady orientačně vyčíslit. Stěžovateli by také podle jeho názoru nemělo jít k tíži, že se s vedlejší účastnicí nemohou shodnout na pronájmu bytu v jejich společném jmění. Kdyby soudy spravedlivě zhodnotily jeho náklady, které jsou s vlastnictvím tohoto bytu spojeny, musely by výživné pro vedlejší účastnici snížit o 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně. Obecné soudy rovněž neověřovaly tvrzení vedlejší účastnice, že její náklady na bydlení s dětmi jsou okolo 20 000 Kč měsíčně a náklady na provoz automobilu asi 19 000 Kč měsíčně. Naopak stěžovatelovy náklady na bydlení obecné soudy minimálně relativizovaly, čímž porušily podle jeho názoru zásadu rovnosti účastníků řízení. Podle stěžovatele není nutné děti všude vozit automobilem, když zastávka městské hromadné dopravy je od jejich bydliště vzdálena asi 800 metrů.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Napadá-li stěžovatel II. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu, v němž byl tento výrok změněn rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti takové části výroku rozsudku obvodního soudu příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471].
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků).
10. Obecné soudy podle Ústavního soudu o výši výživného pro vedlejší účastnici rozhodly v souladu se zákonem, zejména v souladu s § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zohlednily období, kdy společné děti vedlejší účastnice a stěžovatele vyžadovaly převažující osobní péči vedlejší účastnice a ta proto zůstala v domácnosti; obecné soudy také zohlednily, že přestože děti již vzhledem ke svému věku osobní péči vedlejší účastnice v tak širokém rozsahu nepotřebují, rozhodla se tato s nimi stále zůstat doma. Proto také obecné soudy vyšly alespoň z minimálního příjmu, jehož by vedlejší účastnice mohla dosahovat, a to i přes svůj věk i skutečnost, že dlouhou dobu ve svém oboru nepracovala. O tuto část představující eventuální příjem vedlejší účastnice proto snížily vyživovací povinnost stěžovatele vůči ní.
11. Ze zjištění obecných soudů neplyne extrémní rozpor mezi hmotnou a kulturní úrovní stěžovatele a vedlejší účastnice, jak se stěžovatel snaží v ústavní stížnosti naznačit. Vedlejší účastnici nemůže jít k tíži rozhodnutí samotného stěžovatele opustit rodinnou domácnost a tím i dům, v němž se roky nacházela. Vyšly-li obecné soudy v některých ohledech z odhadu výše stěžovatelových měsíčních příjmů (s rozlišením mezi příjmem reálným a tím, jež stěžovateli dovolují vykazovat daňové předpisy), pak postupovaly v souladu se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. II.
ÚS 3094/16 , podle něhož má mít plnění vyživovací povinnosti přednost před toliko formálně - byť legálně - uplatněnými výdaji majícími za cíl snížit daňovou povinnost. Skutečnost, že odhad obecných soudů byl dostatečně přesný - a tedy z ústavního hlediska akceptovatelný - plyne ze samotné stížnostní argumentace, když stěžovatel požaduje snížit pro konkrétní období odhad jeho reálných příjmů o zhruba 20 000 Kč (taková částka, respektive její odraz do vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici, není vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele podstatná).
12. Ústavněprávní dimenzi nemá ani argument stěžovatele, že obecné soudy vyšly z tvrzení vedlejší účastnice o nákladech na běžný provoz domácnosti a o nákladech na dopravu dětí automobilem (stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje žádnou konkrétní okolnost, která by do té míry zpochybňovala východisko obecných soudů, že náklady na provoz automobilů stěžovatele a vedlejší účastnice jsou srovnatelné), neboť obdobně vyšly i z tvrzení samotného stěžovatele o nákladech na vedení jeho domácnosti, kterou sdílí s přítelkyní. Na skutečnosti, že obecné soudy respektovaly stěžovatelem tvrzené výdaje, nic nemění ani jejich úvaha, že stěžovateli by takový náklad na bydlení nevznikl, nerozhodl-li by se z vlastní vůle rodinnou domácnost opustit (v tomto ohledu tedy podle Ústavního soudu obecné soudy princip rovnosti účastníků řízení neporušily).
13. Na základě výše provedené rekapitulace lze podle Ústavního soudu uzavřít, že ač stěžovatel v ústavní stížnosti proklamuje opak, ve skutečnosti představuje jeho stížnostní argumentace jen pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, které se s námitkami stěžovatele již dostatečně vypořádaly. Ústavnímu soudu tak v tomto kontextu nepřísluší posuzovat například přiměřenost vzdálenosti zastávky veřejné dopravy od domova stěžovatelových dětí, ani to, proč byt patřící do společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice není ekonomicky nikterak využíván, byť to lze hodnotit jako ekonomickou ztrátu; v daném kontextu ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyvrací tvrzení vedlejší účastnice rekapitulované v rozhodnutí městského soudu, že do tohoto bytu nemá - na rozdíl od stěžovatele - přístup.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu