Náhrada nákladů adhezního řízení při zohlednění plnění pojišťovnou
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 5 To 211/2023-211, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu. Podle stěžovatele vydané rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel vystupoval jako poškozený v trestním řízení, ve kterém byl J. Š. pravomocně odsouzen pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví. Odsouzenému byla zároveň podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") uložena povinnost nahradit stěžovateli část jeho nároku spočívajícího v bolestném a ztrátě na výdělku, přičemž ve zbytku stěžovatele Okresní soud ve Zlíně odkázal na občanskoprávní řízení. V průběhu trestního řízení se stěžovatel nechal zastupovat zmocněnkyní a následně podal návrh na přiznání náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně ve výši 39 008 Kč včetně DPH. Odměna zmocněnkyně byla stanovená podle § 7 a § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"); za tarifní hodnotu byla považována částka, která byla poškozenému stěžovateli přiznána za bolestné a náhradu za ztrátu na výdělku.
3. Okresní soud usnesením ze dne 23. 6. 2023 č. j. 4 T 90/2022-192 zavázal odsouzeného k povinnosti nahradit stěžovateli náklady vzniklé přibráním zmocněnkyně ve výši 22 600 Kč. Okresní soud stěžovateli nepřiznal celou požadovanou částku s odůvodněním, že stěžovatel nesprávně určil tarifní hodnotu. Okresní soud uvedl, že uplatňoval-li poškozený jak náhradu škody, tak nemajetkové újmy, náleží zmocněnkyni odměna stanovená podle tarifní hodnoty, která je v daném případě vyšší.
4. Proti usnesení okresního soudu podal odsouzený stížnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2023 č. j. 5 To 211/2023-211 zrušil rozhodnutí okresního soudu a nově rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnkyně. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud při výpočtu odměny zmocněnkyně pochybil, protože v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu měl vycházet z tarifní hodnoty ve výši součtu tarifních hodnot stanovených pro uplatňování náhrady škody a nemajetkové újmy. Krajský soud přesto náhradu nákladů za přibrání zmocněnkyně nepřiznal s odůvodněním, že stěžovateli již pojišťovna vyplatila finanční plnění ve výši 34 558 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení a z těchto důvodů nelze další náhradu nákladů přiznat. Přiznáním požadovaných nákladů za přibrání zmocněnkyně by šlo o dvojí plnění, a tedy bezdůvodné obohacení. Mimo jiné odkázal na praxi Ústavního soudu v usneseních ze dne 17. 4. 2018
sp. zn. III. ÚS 1021/18
, ze dne 22. 5. 2018
sp. zn. I. ÚS 1020/18
a ze dne 4. 10. 2022
sp. zn. III. ÚS 2567/22
, která se touto problematikou zabývají.
5. Krajský soud dále uvedl, že náklady spojené s ubytováním zmocněnkyně nepřiznal z důvodu jejich neúčelnosti. Krajský soud konkrétně uvedl, že "hlavní líčení bylo u Okresního soudu ve Zlíně nařízeno na 9:00 hod., tudíž zmocněnkyně měla k jízdě z Prahy do Zlína využít dne 7. 2. 2023 ranní vlakový spoj Slováckým expresem (R 883) s odjezdem v 5:03 hod. z hlavního nádraží Praha a příjezdem v 8:06 hod. do Otrokovic, a to s následným odjezdem trolejbusu v 8:24 hod. ze železniční stanice Otrokovice a příjezdem v 8:40 hod. do zastávky Zlín, Šrámkova, která je dle serveru www.mapy.cz vzdálena od budovy Okresního soudu ve Zlíně, Dlouhé Díly 351 pouze 169 m (tj. 3 min chůze)." (bod 11 napadeného usnesení).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Podle stěžovatele rozhodnutí soudů obsahují prvky svévole. Zejména krajský soud nerozlišil náklady adhezního řízení a náklady v řízení o nároku na pojistné plnění, které mají odlišnou povahu. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2023
sp. zn. II. ÚS 357/22
. Uhrazením nákladů na mimosoudní jednání pojišťovnou tak nemůže vést k zániku nároku stěžovatele na náhradu nákladů adhezního řízení. Stěžovatel dále zpochybnil závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených na ubytování zmocněnkyně. Uvedl, že krajský soud pochybil, když při svých úvahách nezohlednil cestu zmocněnkyně z místa jeho bydliště (ale až z Hlavního nádraží v Praze) a dále nijak nezohlednil nutnost rezervního času pro případ zpoždění některého ze spojů a také pro samotnou orientaci v budově soudu.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno toto rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření krajského soudu, který plně odkázal na napadené usnesení. K stěžovatelem uváděnému nálezu
sp. zn. II. ÚS 357/22
odkázal na v napadeném rozhodnutí odkazovanou judikaturu Ústavního soudu.
9. Ústavní soud si ve věci vyzval k vyjádření i vedlejšího účastníka odsouzeného J. Š., ten se však v určené lhůtě Ústavnímu soudu nevyjádřil. V souladu s poučením, kterého se mu od Ústavního soudu dostalo, lze mít tudíž za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
A) Obecná východiska
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudů tak může zasáhnout pouze v případech, kdy došlo k zásahu do základních práv a svobod jednotlivce. Z toho důvodu přistupuje k otázkám náhrady nákladů zdrženlivě. Jakkoliv i rozhodnutí o těchto otázkách nepochybně mohou dopadat do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahují dostatečné intenzity k porušení základních práv a svobod [srov. např. nálezy
sp. zn. II. ÚS 357/22
, ze dne 5. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2137/23
, ze dne 9. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 729/23
].
11. Přes výše uvedené je ve výjimečných případech, kdy pochybení obecných soudů dosáhne ústavněprávní intenzity, Ústavní soud k zásahu oprávněn. Ústavní soud vymezil řadu případů, kdy k takové situaci dochází, a to například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2004
sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189), ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39), usnesení ze dne 28. 6. 2012
sp. zn. II. ÚS 2135/12
].
12. K hodnocení ústavněprávní relevance konkrétního případu je třeba zohlednit i specifika náhrady nákladů řízení poškozeného v trestním řízení. Tyto náklady nejsou pouhým příslušenstvím pohledávky v adhezním řízení uplatňované, ale jde o prostředky sloužící k zajištění jeho veřejného subjektivního práva k účasti na trestním řízení [srov. nález ze dne 8. 8. 2017
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369)]. Ústavní soud se v této souvislosti opakovaně vyjádřil, že tak nelze bez dalšího uplatnit omezení ústavněprávního přezkumu pro tzv. bagatelní věci [srov. např. nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369), bod 73,
sp. zn. II. ÚS 357/22
, bod 17].
13. K rozlišení nákladů vynaložených při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli a nákladů vynaložených v adhezním řízení při uplatnění nároku na náhradu škody proti škůdci se Ústavní soud již dříve vyjádřil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 357/22
, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud zdůrazňuje, že se nelze bez dalšího spokojit s nepřiznáním náhrady nákladů adhezního řízení pouze z důvodů, že náklady na právní zastoupení byly poškozenému uhrazeny pojišťovnou. Závěry Ústavního soudu jsou aplikovatelné i v tomto řízení.
14. Pokud jde o náhradu nákladů vynaložených při uplatňování nároku na pojistné plnění vůči pojistiteli, jde o nárok podle § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. Tento nárok zahrnuje účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením poškozeného při uplatňování nároků na pojistné plnění vůči pojistiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. 25 Cdo 4112/2017).
15. Náhrada nákladů v trestním řízení je nárokem odlišným. V trestním řízení se poškozený nenachází v pozici standardního účastníka řízení, nýbrž je v pozici oběti trestného činu. Ústavněprávní povinností státu je pak vytvoření efektivního systému procesních nástrojů, pomocí něhož bude docházet k účinné kompenzaci vzniklých škod. Pokud by oběti byly nuceny vynakládat značné finanční prostředky k využití těchto nástrojů s nejistým výsledkem, byl by tím popřen smysl tohoto systému [srov. nález ze dne 19. 2. 2015
sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515)]. Účast poškozeného v trestním řízení a s tím související náklady se navíc neomezuje na uplatnění jeho soukromoprávních nároků. Poškozený má v trestním řízení celou řadu oprávnění (srov. např. § 43 trestního řádu). Náklady vznikají poškozenému i v souvislosti s jejich uplatněním, přičemž na možnosti jejich výkonu existuje také veřejný zájem. I náklady účelně vynaložené v souvislosti s výkonem oprávnění poškozeného uvedené v § 43 odst. 1 a 3 trestního řádu tak jsou v trestním řízení nahraditelné (srov. ŠÁMAL, Pavel, ZEZULOVÁ, Jana, RŮŽIČKA, Miroslav. § 154 [Povinnost k náhradě nákladů poškozeného]. In: GŘIVNA, Tomáš, ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 504, m. č. 9.).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že poškozenému může vzniknout právo na náhradu zásadně pouze účelně vynaložených nákladů, a to jak v trestním řízení, tak při uplatnění nároku na pojistné plnění vůči pojistiteli. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně uvedl, že k posouzení účelnosti jsou povolány obecné soudy a Ústavní soud jejich hodnocení zpravidla není oprávněn přezkoumávat [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022
sp. zn. I. ÚS 1882/21
, ze dne 16. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 1033/21
a ze dne 3. 11. 2020
sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)]. Důvod k přezkumu Ústavním soudem však může být dán, je-li rozhodnutí obecného soudu zatíženo prvkem svévole [srov. nálezy ze dne 10. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2334/23
, ze dne 2. 10. 2013
sp. zn. II. ÚS 736/12
(N 171/71 SbNU 35)].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
17. V napadeném rozhodnutí krajský soud stěžovateli nepřiznal náklady vzniklé přibráním zmocněnkyně, a to s odůvodněním, že na uplatňované náklady je třeba započíst náklady uhrazené poškozenému pojišťovnou. V opačném případě by podle krajského soudu šlo o dvojí plnění, a tedy bezdůvodné obohacení. Jak již Ústavní soud výše uvedl, jde o dva různé nároky, a z toho důvodu závěr krajského soudu bez dalšího nemůže obstát.
18. Ústavní soud nepřehlédl argumentaci krajského soudu, který na rozhodovací praxi Ústavního soudu poukazoval, konkrétně na usnesení
sp. zn. III. ÚS 1021/18
, dále
sp. zn. I. ÚS 1020/18
a
sp. zn. III. ÚS 2567/22
. Je pravdou, že v této souvislosti byl shledán jako ústavně souladný postup soudů v případech, kdy poškozenému nebyla přiznána celá požadovaná náhrada nákladů adhezního řízení právě s odkazem na plnění pojišťovny. Takový postup ostatně připustil i výše zmiňovaný nález
sp. zn. II. ÚS 357/22
, který oba nároky na náhradu nákladů důsledně rozlišuje. To však bez dalšího neznamená, že by nárok poškozeného na náhradu nákladů adhezního řízení mohl být bez dalšího vyloučen. V případech rozhodování na základě § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu je odsouzenému ukládána povinnost nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, popř. na vydání bezdůvodného obohacení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018
sp. zn. III. ÚS 1021/18
). Soud je povinen zkoumat účelnost nákladů vynaložených poškozeným, tyto náklady nelze ale považovat za neúčelné jako celek, a to zvlášť je-li odsouzenému ukládána povinnost nahradit poškozenému vzniklou škodu a nemajetkovou újmu. Jakkoliv Ústavní soud nevylučuje, že k určité duplicitě pojišťovnou uhrazených nákladů může dojít, nelze tento závěr generalizovat. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že k náhradě nákladů může docházet i v případech, kdy poškozený v adhezním řízení žádný nárok neuplatnil, což závěr o odlišnostech těchto nákladů podtrhuje (srov. nálezy
sp. zn. II. ÚS 357/22
, bod 22,
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
, bod 73, dále ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 154 [Povinnost k náhradě nákladů poškozeného]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1854.).
19. Ústavní soud se dále zabýval i posouzením ústavnosti rozhodnutí v části, ve které se krajský soud vypořádal s účelností nákladů vynaložených zmocněnkyní stěžovatele k cestě na hlavní líčení u Okresního soudu ve Zlíně dne 7. 2. 2023 (za cestovné a ubytování). Úvaha krajského soudu o neúčelnosti výdajů za ubytování zmocněnkyně, neboť mohla v den hlavního líčení odjet z Prahy (byla-li by zohledněna doprava z bydliště zmocněnkyně na hlavní nádraží v Praze) téměř v nočních hodinách, aby dorazila k budově soudu pouhých 17 minut před plánovaným začátkem hlavního líčení, nese známky svévole a Ústavní soud ji považuje za šikanózní.
20. Ústavní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek řízení. Ústavní soud nevylučuje možnost zohlednění plnění pojišťovny. Při této úvaze je nicméně třeba zohlednit výše rozebrané odlišnosti nákladů trestního řízení a nákladů vzniklých v souvislosti uplatněním nároku na pojistné plnění. V této souvislosti v souladu s výše uvedenými závěry musí být přezkoumána i jejich účelnost. Nelze tedy paušálně vyloučit nárok poškozeného na náhradu řízení s odkazem na plnění pojišťovny. Při zkoumání účelnosti je nutné zohlednit i to, že poškozený může mít nárok na náhradu nákladů i v případech, kdy žádný nárok v adhezním řízení neuplatnil.
21. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil napadené usnesení [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu] bez nařízení jednání. Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. Bude muset celou věc znovu posoudit s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu