Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti společnosti PROCUSYS a. s., se sídlem Bozděchova 1840/7, Praha 5 - Smíchov, IČ: 24774065, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 666/2013 ze dne 12. 9. 2013 a proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, výnosů a praní peněz, I. oddělení, při prohlídce jiných prostor na jeho základě realizované a zajištění věci při této prohlídce, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 666/2013 ze dne 12. 9. 2013 a uložení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky a obnovit stav před porušením tím, že vydá movitou věc (stolní počítač) zabavenou při prohlídce jiných prostor, specifikovanou v protokolu o provedení této prohlídky č. j.
OKFK-2392/TČ-2012-251202 ze dne 13. 9. 2013. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na projednání věci jako naléhavé dle § 39 zákona o Ústavním soudu. Výše označeným příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla nařízena prohlídka jiných prostor a pozemků, a to areálu administrativních budov nacházejících se na adrese Praha 5 - Košíře, Pod Kotlářkou 151/3, včetně pozemků a staveb v příkazu blíže vymezených, jež jsou ve vlastnictví společnosti CI Property, a. s., IČ: 28159012. Na základě tohoto příkazu provedla Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odbor daní, výnosů a praní peněz, I.
oddělení, ve dne 13. 9. 2013 prohlídku uvedených prostor. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že příkaz k domovní prohlídce zcela nedostatečně, ve smyslu závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 536/06 , sp. zn. IV. ÚS 1780/07 , sp. zn. II. ÚS 298/05 , sp. zn. I. ÚS 3369/10 , sp. zn. I. ÚS 515/12 a dalších, vysvětluje, proč má být prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena ve stadiu před zahájením trestního stíhání, tj. provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon.
Odůvodnění neopakovatelnosti prohlídky chybí zcela, pročež ve zbytku je obecné, kusé a nepřesvědčivé, resp. neodkladnost nařízené prohlídky je odůvodněna jen tautologicky; neobsahuje žádný konkrétní argument či důkaz, podle kterého by bylo možné usuzovat na důvodnost obavy ze "zmaření, zničení nebo ztráty důkazních prostředků". Soudem použitá argumentace v podstatě jen parafrázuje zákonnou definici neodkladného úkonu, což je z hlediska judikatury Ústavního soudu nepřípustné. Uvedenou vadu podle stěžovatelky nelze napravit interpretací odůvodnění příkazu, či nahradit interpretací podnětu policejního orgánu a státního zástupce, neboť nejsou nezávislým soudním orgánem, který jako jediný má právo vydat příkaz k provedení prohlídky.
Stěžovatelka zpochybnila rovněž existenci věcných důvodů pro provedení prohlídky v režimu neodkladného úkonu, dovolávajíc se judikatury Ústavního soudu, která stanoví, že v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení jsou na základě dosavadních poznatků schopny stíhání zahájit, je na místě, ledaže by již i takové zdržení mohlo vést ke zmaření důkazu, aby toto zahájení nejprve provedly, a teprve následně, třebas i okamžitě poté, přistoupily k danému úkonu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 4183/12 platí, že "neodkladnost úkonu nemůže být založena tím, že trestní stíhání dosud nebylo zahájeno, nýbrž musí se jednat o situaci, kdy ani zahájeno být nemohlo." Tato podmínka podle stěžovatelky naplněna nebyla. Dále stěžovatelka poukázala na to, že příkaz neobsahuje podrobnější informace o okruhu podezřelých osob, přestože zásah do práv k bytu či jinému prostoru je v režimu neodkladnosti povolený pouze za situace, kdy je dáno důvodné a tedy popsatelné podezření proti konkrétní osobě. Za zásadní nedostatek napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků stěžovatelka pak označila skutečnost, že není adresován jí jako nájemkyni nebytových prostor v předmětném areálu, ve kterých byla prohlídka provedena, kterážto vada jednak vyvolala nezákonnost této prohlídky, a zřejmě vedla i k tomu, že jí příkaz k prohlídce a protokol o provedení prohlídky do dne podání ústavní stížnosti nebyly doručeny.
Pochybení spatřovala stěžovatelka konečně také v tom, že v příkazu k prohlídce nebyly dostatečně vymezeny skutkové či jiné okolnosti, jež by jeho vydání opravňovaly vzhledem k povaze práva na soukromí a osobní svobodu, které bylo následnou prohlídkou prostor omezeno a porušeno. Není zde uvedeno žádné konkrétní podezření na trestnou činnost, jež má být vyšetřována policejním orgánem, není v něm specifikováno, k jakému konkrétnímu období se má údajná trestná činnost vztahovat, mlčí o tom, proč jsou pro vyšetřování policie důležité věci v držení stěžovatelky.
Z příkazu není možné zjistit, proč se v prostorách užívaných stěžovatelkou měly nacházet doklady související s údajnou trestnou činností třetích osob, proč nebylo možno užít jiných způsobů, které zná procesní předpis pro opatření věcí důležitých pro trestní řízení, a zejména o jaké konkrétní věci by se vlastně mělo jednat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobila kritice i způsob provádění samotné prohlídky. Policejnímu orgánu přitom vytkla, že prohlídku konal v nepřítomnosti zaměstnanců stěžovatelky, zapříčiněnou odstávkou elektrické energie v areálu, což bylo policejnímu orgánu známo.
Z protokolu o prohlídce dále nevyplývá, zda se policie vůbec pokusila kontaktovat stěžovatelku a provést přechozí výslech dle § 84 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V protokolu zahrnutou formulaci "zástupce spol. PROCUSYS a. s. nebyl kontaktní" považovala stěžovatelka za nepřezkoumatelnou. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že stejně jako příkaz, ani protokol o provedení prohlídky neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti vypovídající o neodkladnosti úkonu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu přiložených listin dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak bylo opakovaně Ústavním soudem vyloženo, je jeho pravomoc vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a na event.
kasaci pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.
V dané souvislosti nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád, a její procesní použitelnost, jakožto i její hodnocení z hlediska důkazního, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Ústavní soud přistupuje k zásahu v případě prohlídky jiných prostor a pozemků jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. Nic takového v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo.
Stran námitek stěžovatelky směřujících do odůvodnění příkazu k prohlídce, Ústavní soud poukazuje na poměrnou stručnost ustanovení § 83 a násl. trestního řádu, který stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nevymezuje. Rozsah odůvodnění se tedy dovozuje především z judikatury [např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v souladu s níž musí obecný soud své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit, přičemž nepostačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny.
Na druhou stranu však, zejména dochází-li k prohlídkám v počátcích prověřování trestní věci za hrozícího prodlení jako k neopakovatelným a neodkladným úkonům, nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 455/13 ze dne 11. 9. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u podané obžaloby".
Ústavní soud připomíná současně závěry, vyjádřené např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2355/13 ze dne 12. 12. 2013, v souladu s nimiž k vydání příkazu postačí "důvodné podezření", že v předmětném objektu se nacházejí věci důležité pro trestní řízení; od toho se odvíjí příslušná úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí.
Jinými slovy, je potřeba mít na vědomí, že příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor soud vydává ve fázi řízení, v níž ještě nejsou podrobně známy veškeré informace o údajné trestné činnosti. Po obecném soudu není v této fázi možno požadovat zcela precizní popis skutkového stavu, přičemž právě provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor často slouží k dalšímu objasnění podstatných okolností případu. Ústavně právní roviny proto nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti vymezených podezření; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor a pozemků slouží.
V nyní přezkoumávané věci Ústavní soud shledal, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků je odůvodněn dostatečně, respektive v souladu s ústavními požadavky na něj kladenými. Vyplývá z něj, že inkriminovaná prohlídka byla nařízena v souvislosti s prověřováním skutečností nasvědčujících spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Do trestného jednání mělo být zapojeno několik společností, mimo jiné Net Advert, s.
r. o., a Net Friends, s. r. o., jejichž činnost se, stručně shrnuto, vesměs soustředila k tomu, aby byl z Finančního úřadu pro Prahu 5 čerpán nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, přičemž za tím účelem v daňových přiznáních vykazovaly uskutečnění fiktivních zdanitelných plnění do zahraničí. Takto neoprávněně vyplacené nadměrné odpočty byly následně přeposílány na účty jednotlivých spřízněných společností nebo vybrány hotovostními platbami. Prověřovaná škoda činí více než 700 mil. Kč. Řada společností podílejících se na popsané trestné činnosti, "zastřešované" dále společností GS SYSTEMS, a.
s. v likvidaci (dříve GARRIS SERVICES a. s.), měla přitom sídlit v prostorách označených v příkazu. Faktické sídlo zde má i stěžovatelka, která zpracovávala část účetních dokladů souvisejících s vedením účetnictví společností Net Advert, s. r. o., a Net Friends, s. r. o., v roce 2011 (správně: 2010) a 2011 a jejíž zaměstnanci byli uvedeni jako kontaktní osoby na daňových přiznáních těchto společností. Bylo též zaznamenáno, že automobil registrovaný na stěžovatelku používá Radomír Kopel, člen statutárního orgánu společnosti GS SYSTEMS, a.
s. v likvidaci. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 v souladu s návrhem státního zastupitelství z tohoto tedy dovozovala, že v prostorách označených v příkazu by se mohly nacházet fiktivní doklady související s činností dotčených společností, jakož i věci důležité pro trestní řízení ve smyslu § 82 odst. 1 trestního řádu, konkrétně finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, doklady, nosiče informací, poznámky a další listinné materiály, které mají vztah k této trestné činnosti.
Z řečeného je patrné, že navzdory výtkám stěžovatelky byl v příkazu podán nejen srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována, ale byly v něm rovněž řádně specifikovány kategorie věcí důležitých pro trestní řízení (jejich detailní popis není vyžadován, k tomu viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz), o nichž je důvodné podezření, že se v příslušné nemovitosti, včetně kanceláří užívaných stěžovatelkou, nacházejí.
Jestliže se stěžovatelka podílela na vedení účetnictví společností, kterým byly neoprávněně vypláceny nadměrné odpočty, pak není úvaha o pravděpodobném výskytu hledaných dokumentů v předmětných prostorách neracionální a nevymyká se požadavkům na proporcionalitu zásahu. Dlužno dodat, že prohlídku lze konat i u osob, které nejsou ani osobami obviněnými ani podezřelými. Na procesním postavení osoby, u níž se má prohlídka vykonat, totiž vůbec nezáleží, je-li splněna výše uvedená podmínka "důvodného podezření ...", což ve stěžovatelčině případě nastalo.
Vzhledem k těmto okolnostem nemá Ústavní soud za to, že by provedení prohlídky bylo zjevně nedůvodné, které je nutno chápat jako projev svévole orgánů činných v trestním řízení, jež je předpokladem ingerence Ústavního soudu do jejich činnosti. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že byla uživatelkou nebytových prostor, v níž proběhla prohlídka, a proto jí měl být příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků "adresován", lze uvést následující: příkaz k prohlídce jiných prostor se vztahoval na celý areál administrativních budov, nikoliv pouze na prostory užívané stěžovatelkou, a to jednak proto, že prohlídku bylo třeba provést i u dalších osob, jejichž kanceláře se nacházely v témže areálu, a dále proto, že předmětný areál nebyl veřejně přístupný a identifikace konkrétních kanceláří užívaných stěžovatelkou nebyla předem možná; vzhledem k okolnostem ostatně nebylo ani zcela jisté, zda se takové prostory v areálu ještě nachází.
Za dané situace, kdy příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků opodstatněně směřoval vůči nemovitostem jako celku, lze také jeho doručení zmocněnci majitele nemovitostí považovat v prvé fázi prohlídky za dostačující. Lze podotknout, že policejní orgán nebyl ani po vstupu do jedné z budov, ke kterému došlo již dne 12. 9. 2013, schopen určit, které prostory náleží stěžovatelce, a tak provedl zapečetění celého objektu. Následujícího dne ráno se dostavil vedoucí ostrahy objektu, který policejnímu orgánu sdělil, že mu zástupce stěžovatelky zaslal SMS zprávu, v níž identifikoval, které kanceláře stěžovatelka užívá (viz strana 2 protokolu ze dne 13.
9. 2013). Uvedené svědčí o tom, že stěžovatelka byla o konání prohlídky vyrozuměna, nicméně neprojevila snahu se této zúčastnit, vyslat na místo svého zástupce nebo jakýmkoliv jiným způsobem kontaktovat policejní orgán. Tvrzení stěžovatelky o neoprávněném zásahu do jejích ústavně zaručených práv dále oslabuje skutečnost, že Mgr.
Krofta, který byl na místě přítomen jako právní zástupce majitele nemovitosti a převzal příkaz k prohlídce i protokol o provedení prohlídky, nyní zastupuje stěžovatelku v řízení o ústavní stížnosti. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přiznala, že obě písemnosti získala od vlastníka areálu. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval povinnost policejního orgánu řádně a v zákonem stanovených lhůtách doručovat dotčeným osobám příkaz k prohlídce, nepovažuje proto v tomto případě nedoručení příkazu k prohlídce za okolnost, která by mohla jako pochybení orgánů činných v trestním řízení posunout věc na úroveň zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Ze strany stěžovatelky se jedná naopak o námitku ryze formální, která neměla faktický dopad na možnost realizace jejích procesních práv. Tvrdí-li dále stěžovatelka, že příslušný soud ve svém příkazu nedostatečným způsobem odůvodnil, z jakého důvodu měla být předmětná prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon [§ 158 odst. 3 písm. i), § 160 odst. 4 trestního řádu], nelze této její argumentaci přisvědčit. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3094/10 ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 394/11 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 4144/12 ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 867/10 ze dne 22. 6. 2010, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz, či nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)], nabývá ústavněprávního rozměru až deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoli seznatelná, "byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu". V projednávané věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup zřejmé přímo z napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, v němž soud shledal opodstatněnou hrozbu zmaření, zničení nebo ztráty hledaných důkazních prostředků, která současně bránila zahájení trestního stíhání před provedením prohlídky.
Výsledky prohlídky jiných prostor měly pak podle soudu sloužit jako podklad pro zahájení trestního stíhání konkrétních osob a pro právní kvalifikaci stíhaného jednání. V protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 13. 9. 2013 policejní orgán obavu soudu blíže specifikuje tak, že zejména "hrozí riziko ztráty důkazního materiálu převezením účetní dokumentace nebo listinných materiálů svědčících o páchané trestné činnosti, jakož i nájemních smluv na skladové prostory, účetních dokladů, poznámek atp. na neustanovené místo, kde by mohlo dojít ke zničení listinných a jiných důkazních materiálů".
Ačkoli je použité odůvodnění neodkladnosti úkonu poměrně stručné, naplňuje požadavky vyřčené výše citovanou judikaturou. Nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neodkladného je navíc odvoditelná přímo ze soudem předestřených skutkových okolností.
Věcné důvody nařízení prohlídky v tomto případě vyplývaly z charakteru prověřované trestné činnosti, kdy důkazy bylo třeba zajistit domovními prohlídkami a prohlídkami jiných prostor současně u několika osob (ve věci bylo ve stejném období provedeno celkem 14 prohlídek), které byly spolu ve spojení a byly by v případě jen malého otálení s provedením prohlídek s to důkazní materiály v podobě listinné nebo elektronické relativně jednoduchým úkonem ve velmi krátké době skrýt, modifikovat, případně nenávratně zničit.
Jak Ústavní soud v minulosti uvedl, za takových podmínek plyne neodkladnost uvedeného úkonu v době před zahájením trestního stíhání z povahy věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 349/09 ze dne 9. 6. 2009, nebo sp. zn. IV. ÚS 3414/12 ze dne 15. 1. 2013, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Odkaz stěžovatelky na nálezy sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. I.
ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012 či sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013, není přiléhavý, jelikož Ústavní soud v nich řešil kauzy po skutkové stránce odlišné. Ústavního rozměru nedosahuje ani otázka neopakovatelnosti úkonu. Sama formulace v napadeném příkazu, že se jedná o "neodkladný a neopakovatelný úkon", není z hlediska jeho zákonnosti relevantní, neboť jeho neodkladnost je odůvodněna a z toho důvodu je postup soudkyně při jeho vydání opodstatněný. Neobstojí rovněž námitky vztahující se k provedení domovní prohlídky, které se koncentrovaly především do tvrzení, že Policie ČR stěžovatelku předem nevyslechla.
Jednak je na místě připomenout, že neprovedení předchozího výslechu bylo odůvodněno na str. 4 protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 13. 9. 2013, přičemž Ústavní soud ke stěžovatelkou vytýkané nepřezkoumatelnosti tohoto odůvodnění odkazuje na shora vyslovený a obecně uznávaný argument, podle něhož nelze mít na obsah a podrobnost odůvodnění příkazů k prohlídce či protokolů o provedení prohlídky nároky příliš přehnané. K tomu Ústavní soud dodává, že nemožnost předchozího výslechu stěžovatelky byla způsobena již samotnou neodkladností provedení prohlídky.
Z dikce ustanovení § 84 trestního řádu vyplývá, že prohlídku je možno bez výslechu vykonat jen tehdy, nesnese-li věc odkladu a výslech nelze provést okamžitě. V posuzované věci předmětem zájmu policie byla též data uložená v paměťových médiích a v komponentech počítačové techniky, přičemž platí, že v současné době není problém se k počítači připojit z vnějšku, či během několika sekund odstranit soubory, které by mohly mít pro vyšetřování orgánů činných v trestním řízení jistou relevanci. Za takové situace nelze klást orgánům činným v trestním řízení k tíži, že přistoupily k zajištění zájmových prostor bezodkladně.
Má-li prohlídka jiných prostor a pozemků vést k naplnění svého účelu, je zpravidla nezbytné, aby byl naplněn znak překvapivosti, díky němuž je zainteresovaným subjektům fakticky znemožněno zničit či znehodnotit důkazy podstatné pro další vyšetřování.
Pominout nelze samozřejmě ani skutečnost, že stěžovatelka byla zjevně o konání prohlídky vyrozuměna, nicméně neprojevila snahu se této prostřednictvím svého zástupce zúčastnit. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s argumentací, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu zdrženlivosti, neboť před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevyužily institut trestního řízení, jež více šetří základní práva dotčených osob, jmenovitě upravený v ustanovení § 78 trestního řádu. Takový postup nebylo možno z povahy věci realizovat z důvodu obtížné specifikovatelnosti důkazních prostředků, a mimo jiné by se příčil i smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 3906/12 ze dne 13. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše uvedené, neshledávaje, že by v důsledku vydání napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nebo při provedení prohlídky docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, nezbylo v závěru Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Ústavní soud neshledal též důvody pro rozhodnutí o naléhavosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2015
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu