Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. září 2025 č. j. 2 To 151/2025-375 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. dubna 2025 č. j. 4 T 77/2019-335, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným usnesením podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o nařízení výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 8 měsíců, jenž byl stěžovateli uložen již dříve rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 4 T 77/2019, a jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu. V odůvodnění okresní soud uvedl, že důvodem pro nařízení výkonu podmíněného trestu bylo pravomocné odsouzení stěžovatele pro přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku Okresním soudem ve Zlíně ve zkušební době.
3. Stížnost podanou stěžovatelem podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že pravidlem při selhání ve zkušební době je nařízení výkonu trestu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku představuje výjimečný postup, který musí být odůvodněn zvláštními okolnostmi případu a osobou odsouzeného. V projednávané věci stěžovatel v průběhu zkušební doby spáchal mj. další trestný čin - konkrétně maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání - což svědčí o jeho nedbalém přístupu k dodržování právních norem a o odmítnutí nabídnuté šance k vedení řádného života na svobodě. Krajský soud dále poukázal na to, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil rovněž několika přestupků, za něž mu byly uloženy pokuty, a odmítl se podrobit testu na přítomnost omamných a psychotropních látek. Původně uložený podmíněný trest tak neměl na stěžovatele žádný výchovný vliv, a proto krajský soud neshledal podmínky pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obou soudů bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, jakož i právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatele okresní soud i krajský soud nesprávně vyhodnotily jeho chování ve zkušební době podmíněného odsouzení, neboť uložený peněžitý trest řádně uhradil a tímto byl podle zákona zahlazen. Jedinou přetrvávající sankcí tak zůstal nevykonaný trest zákazu řízení motorových vozidel. Soudy na něj měly pohlížet jako na osobu, která se ve lhůtě podmíněného odsouzení osvědčila, a tudíž nebyl důvod k nařízení výkonu trestu. Tím, že okresní soud rozhodl o výkonu trestu a krajský soud jeho pochybení nenapravil, byla podle stěžovatele porušena jeho práva.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale pouze představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka prosté nesprávnosti napadeného rozhodnutí, navíc je-li dovozována z hmotného nebo procesního podústavního práva.
7. Ústavní soud dále poznamenává, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008
sp. zn. II. ÚS 455/05
(N 74/49 SbNU 119) nebo usnesení ze dne 22. 7. 2010
sp. zn. IV. ÚS 1124/09
], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu nebo o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
8. Ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavně relevantní argumentaci, obsahuje pouze stručnou polemiku se závěry obecných soudů. Již okresní soud přitom dostatečně vysvětlil, že samotné zaplacení peněžitého trestu nemá samo o sobě zahlazující účinek. Stěžovatel ve zkušební době spáchal další trestný čin a dopustil se několika přestupků, a nelze proto hovořit o tom, že se osvědčil. Pokud za této situace obecné soudy rozhodly, že stěžovatel má vykonat jemu podmíněně odložený trest odnětí svobody, pak taková aplikace zákona není v rozporu s ústavním pořádkem, ani nevybočuje ze zákonných kritérií.
9. Ústavní soud tudíž uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu