Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Jiřího Kirchnera, Ph.D., zastoupeného Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem, sídlem Sartoriova 26/9, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2022 č. j. 10 As 156/2020-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020 č. j. 5 A 211/2016-35, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a rektora Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jemu zaručených ústavních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předmětem přezkumu v řízení před správními soudy bylo stěžovatelovo neúspěšné habilitační řízení vedené na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Proti průběhu habilitačního řízení podal stěžovatel námitky, kterým nejprve nevyhověla děkanka fakulty, a následně jim nevyhověl ani vedlejší účastník [srov. § 72 odst. 14 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách")].
3. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že rozhodnutí vedlejšího účastníka není vzdor přesvědčení stěžovatele nepřezkoumatelné, bylo vydáno v souladu se zákonem o vysokých školách a judikaturou, a neshledal ani procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, kterou proto městský soud posoudil jako nedůvodnou.
4. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zejména zdůraznil, že účelem habilitačního řízení je ověřit vědeckou kvalifikaci uchazeče a jeho pedagogickou způsobilost. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, neboť je z jeho odůvodnění zjevné, jakými úvahami se tento soud řídil, a také že jednotlivé stěžovatelovy námitky vypořádal. Na základě obsahu spisu, jehož součástí byl i zvukový záznam habilitační přednášky stěžovatele, se shodl s městským soudem v tom, že stěžovatel habilitační přednášku nevyužil k možnosti odborné rozpravy a spíše si z celé situace - podle Nejvyššího správního soudu značně nevhodně - dělal legraci, tudíž jeho pedagogické schopnosti v podstatě nebylo možno během habilitační přednášky ověřit. V kasační stížnosti stěžovatel vznášel řadu cyklických a těžko srozumitelných námitek, které nebyly dostatečně konkrétní do té míry, aby se jimi mohl Nejvyšší správní soud, a před ním i městský soud v řízení o stěžovatelově žalobě, zabývat. To se týká zejména stěžovatelovy námitky, že během habilitačního řízení měl být údajně změněn obor, v němž chtěl být stěžovatel jmenován docentem; k této námitce Nejvyšší správní soud poznamenal, že z žádné části spisového materiálu nelze dovodit stěžovatelem tvrzenou změnu oboru.
5. Stěžovatel namítá, že správní soudy celou věc posuzovaly jednostranně a údajně jednostranně přijaly argumentaci vedlejšího účastníka. Stěžovatelovy námitky rovněž posuzovaly jen podle průběhu jeho poslední habilitační přednášky a opomněly se zabývat celým průběhem předchozího řízení. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že jeho druhá habilitační přednáška proběhla před jinak složenou habilitační komisí. Správní soudy konečně podle stěžovatele nesprávně akceptovaly, že vedlejší účastník vypořádal jen ty námitky stěžovatele, které chtěl.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Nejprve Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. k tomu výše bod 6.). K tomu nutno v kontextu stěžovatelovy věci poznamenat, že vyčerpání uvedených procesních prostředků má rovinu nejen formální, tedy že stěžovatel právním řádem předvídané procesní prostředky skutečně podá a že splňují základní obsahové náležitosti na ně zákonem kladené, ale má rovinu také materiální, což lze zjednodušeně vysvětlit tak, že stěžovatel musí v uplatněných procesních prostředcích své námitky formulovat tak (a mimo jiné konkrétně), aby se jimi příslušné orgány veřejné moci mohly zabývat a reagovat na ně.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků je však zřejmé, že takovou kvalitu stěžovatelem uplatněné procesní prostředky (zejména správní žaloba a poté kasační stížnost) nesplňovaly, když správní soudy v napadených rozhodnutích opakovaně uvádějí, že námitky stěžovatele jsou obecné a nekonkrétní. Stěžovatel ústavní stížnost důsledně nevyužívá k tomu, aby takové hodnocení jím uplatněných námitek správními soudy rozporoval.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje tři námitky (jež uplatnil již v předchozím řízení): 1) během habilitačního řízení byl svévolně změněn obor habilitačního řízení stěžovatele, 2) docházelo k manipulaci se složením habilitační komise, která se následně habilitační prací stěžovatele, jakož i jeho schopnostmi, zabývala, a 3) nevypořádání jeho připomínek.
10. K námitce o změně oboru habilitačního řízení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že tvrzenou změnu nelze ze spisového materiálu zjistit, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by habilitační řízení stěžovatele bylo zahájeno v oboru kinantropologie - směr psychologie sportu, přičemž později mělo být podle tvrzení stěžovatele jeho habilitační řízení vedeno již pouze v oboru kinantropologie bez členění na další směry. Ani tento závěr Nejvyššího správního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nerozporuje, naopak správním soudům vytýká, že hodnocení jeho námitek nazíraly jen prostřednictvím průběhu (atmosféry) jeho druhé habilitační přednášky. Takový stěžovatelem prezentovaný závěr však podle Ústavního soudu zejména z podrobného odůvodnění rozhodnutí městského soudu dovodit nelze.
11. K námitkám stěžovatele ke složení habilitační komise zejména městský soud uvedl, že z jeho žalobní argumentace není zjevné, kteří členové měli být vyměněni, když návrh děkana na složení habilitační komise se může změnit, přičemž o složení habilitační komise rozhoduje vědecká rada; nelze tedy uvažovat tak, že by složení habilitační komise uvedené v návrhu děkana a složení habilitační komise nakonec schválené vědeckou radou muselo být stejné.
12. Opakuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti svou námitku, že se vedlejší účastník nevypořádal se všemi připomínkami, pak k ní Nejvyšší správní soud konstatoval, že toto namítané pochybení nemohlo být v řízení o kasační stížnosti přezkoumáno, neboť stěžovatel neuvedl, s jakými konkrétními námitkami se vedlejší účastník dostatečně nevypořádal. Stěžovatel tak ani podle Nejvyššího správního soudu dostatečně řádně neuplatnil tvrzenou kasační námitku. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby takový závěr Nejvyššího správního soudu s ohledem chybějící dostatečnou argumentaci v ústavní stížnosti jakkoliv rozporoval.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu