Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Toroinvestbeton, s. r. o., sídlem Zámostní 1155/27, Ostrava, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 9 As 185/2021-31, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2021 č. j. 22 A 18/2020-30, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 16. prosince 2019 č. j. MSK 80363/2019 a rozhodnutí Městského úřadu Orlová ze dne 29. dubna 2019 č. j. OD/PŘ/1593/18/VEI, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Orlová, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Orlová (dále jen "městský úřad") napadeným rozhodnutím shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018, kterého se dopustila jako provozovatel nákladního vozidla, jehož nejvyšší povolená hmotnost byla při kontrolním měření dne 15. 8. 2018 překročena o 3 073 kg. Za přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 36 000 Kč.
3. Následné stěžovatelčino odvolání Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
4. Stěžovatelčinu správní žalobu zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem, proti němuž brojí ústavní stížnost. V řízení před městským úřadem stěžovatelka namítla podjatost úřední osoby a na ústním jednání dne 4. 3. 2019 její zástupce prohlásil, že do vypořádání této námitky se nemůže konat ústní jednání. Krajský soud posoudil část protokolu o jednání před městským úřadem, která popisuje, co se dělo po tomto vyjádření. V něm opravila úřední osoba škrtnutím a dopsáním rukou text "Vyjádření správního orgánu: Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." na text "Vyjádření právního zástupce: Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." K přepisu protokolu podle krajského soudu došlo až po odchodu zástupce stěžovatelky z jednání. Byť provedená změna protokolu podle krajského soudu vyznívá zvláštně a nelogicky, nelze z ní dovodit její padělání ani znevěrohodnění jejího obsahu. Je irelevantní, zda citovanou větu vyslovil správní orgán či stěžovatelčin zástupce. Podstatné je, že z protokolu je patrné, že daný den jednání proběhlo. Zástupce stěžovatelky zde byl seznámen s obsahem spisu, uvedl konkrétní námitky ke skutku, navrhl přezkum užitého měřidla, byl seznámen s podklady pro rozhodnutí a sdělil, že nemá zájem se dále vyjadřovat. Všechny části protokolu podepsal a stvrdil tak nejen ukončené dokazování, ale i seznámení s podklady. Krajský soud dospěl k závěru, že po procesní stránce byly splněny všechny podmínky pro vydání meritorního správního rozhodnutí. Dále shledal, že o shora uvedené námitce podjatosti nebylo třeba vydávat samostatné usnesení. Námitka měla výhradně obstrukční charakter a jako taková byla zneužitím práva. Byla blíže neodůvodněná a založená jen na "zjevně nepřátelském vztahu k právnímu zástupci". Zástupce stěžovatelky (Mgr. René Gemmel) přitom v dalších správních řízeních, které krajský soud blíže specifikoval, volí taktiku opakovaného vznášení podobných a ničím nepodložených námitek. Nebylo-li o zmíněné námitce podjatosti vydáno zvláštní usnesení, pak nešlo o žádnou nezákonnost, když se oba správní orgány s obstrukční námitkou vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Ke změně protokolu došlo až po odchodu zástupce stěžovatelky z jednání, avšak nešlo o padělání protokolu. Za padělek je možno považovat falešnou listinu, která má být způsobilá k oklamání. Upravený protokol takové známky nejeví a jde o opravu zřejmé nesprávnosti, kterou lze provést podle § 18 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. K námitce, že ústní jednání dne 4. 3. 2019 neproběhlo, Nejvyšší správní soud zrekapituloval, co vše se na jednání událo (seznámení zástupce s podklady, sdělení zástupce, jaké námitky uplatňuje a jeho sdělení, že se nebude k podkladům vyjadřovat, zmínka správního orgánu o ukončení dokazování). Stěžovatelčin předpoklad, že se po 4. 3. 2019 bude konat jednání, Nejvyšší správní soud označil za nepodložený. Vzhledem k tomu, že na jednání dne 4. 3. 2019 bylo ukončeno dokazování, nebylo dalšího jednání třeba.
6. Stěžovatelka tvrdí, že ke změně textu protokolu o ústním jednání před městským úřadem došlo až po odchodu jejího zástupce z tohoto jednání. Opravená věta z protokolu neodpovídá skutečnosti a nedávalo by smysl, aby po svém vyjádření, že do vypořádání námitky podjatosti nelze konat ústní jednání, zástupce stěžovatelky dodal, že za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 jednáno nebude. Naopak jde o logickou reakci správního orgánu, který uznal, že jednat není možné. Za svévolné označuje stěžovatelka hodnocení správních soudů, že šlo o opravu zjevné nesprávnosti protokolu. Protože vyjádření, že dne 4. 3. 2019 se nebude konat ústní jednání, učinil správní orgán, pak k dalšímu navazujícímu textu v protokolu nelze přihlížet, neboť popisuje okolnosti, k nimž došlo po skončení jednání. Za formalistický označuje stěžovatelka názor soudů, že by musela o nařízení jednání žádat v situaci, kdy původní jednání nařízené na 31. 1. 2019 správní orgán přeložil na 4. 3. 2019 a v tento den naznal, že je nelze konat pro vznesenou námitku podjatosti. Stěžovatelka důvodně předpokládala, že přeložené jednání, které se neuskutečnilo dne 4. 3. 2019, se uskuteční následně.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Porušení stěžovatelčiných základních práv nezakládá posouzení správních orgánů a správních soudů, které stěžovatelčinu námitku podjatosti úřední osoby vyhodnotily jako zneužití práva. Již v minulosti Ústavní soud hodnotil námitku podjatosti, která sleduje toliko obstrukční účel, jako pokus o zneužití procesního práva [usnesení ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 3209/18 , body 10. a 11., ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 2792/18 , body 4. a 5. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Zásada zákazu zneužití práva se neuplatňuje pouze v hmotném právu, nýbrž též v právu procesním [srov. nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61), bod 24.]. Posouzení vznesené námitky podjatosti jako zneužití práva správní orgány a krajský soud podrobně a přesvědčivě vysvětlily. Námitka podjatosti úřední osoby a dále vedoucího odboru dopravy městského úřadu, tajemníka městského úřadu, starosty města Orlová, všech pracovníků odboru dopravy krajského úřadu a ředitele krajského úřadu byla vznesena z důvodu "zjevně nepřátelského vztahu k právnímu zástupci", aniž by bylo blíže specifikováno, v čem má zmíněný nepřátelský vztah spočívat. Vše v situaci, kdy zástupce, jak podrobně popsaly krajský úřad a krajský soud, obdobné námitky vznáší v řadě řízení, v nichž působí jako zástupce, ačkoli si musí být z předchozích řízení vědom nepodloženosti takových námitek, zvláště, nejsou-li blíže odůvodněny. Ústavní soud neshledává na uvedeném posouzení žádný ústavní deficit.
10. Dojde-li ke zneužití procesních práv, je třeba postupovat v mezích možností daných příslušnými procesními předpisy tak, aby byly minimalizovány negativní důsledky, které jsou s podobným návrhem spojeny (zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 3209/18 , bod 10.). V posuzované věci námitka podjatosti uplatněná zneužívajícím způsobem sledovala toliko obstrukční cíl. Minimalizace negativních důsledků správní orgány dosáhly tím, že o námitce podjatosti nevydávaly zvláštní usnesení, jak u námitek podjatosti, které nesledují účel zneužití práva, předpokládá § 14 odst. 3 správního řádu, ale v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí rozebraly, proč její uplatnění bylo zneužitím práva. Takový postup je ústavně konformní.
11. Co se týče stěžovatelčiny argumentace k opravě textu protokolu o jednání ze dne 4. 3. 2019, považuje Ústavní soud shodně s krajským soudem za podružné, zda to byl zástupce stěžovatelky či správní orgán, kdo na jednání vyslovil větu "Za tohoto stavu dnešního dne 4. 3. 2019 ústní jednání konáno nebude." Z protokolu o jednání, který stěžovatelův zástupce podepsal, totiž bylo patrné, že jednání i po této větě pokračovalo. Zástupce stěžovatelky na jednání uplatnil námitky k věci samé, byl seznámen s obsahem spisu a uvedl, že dále nemá zájem se vyjadřovat, byl rovněž seznámen s tím, že městský úřad považuje dokazování za uzavřené. Je tak patrné, že jednání proběhlo, a na jednání dostal zástupce stěžovatelky možnost uplatnit procesní práva spojená s jeho konáním. Stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce zde reálně dostala možnost hájit svá práva, což je určující pro zachování jejích práv, včetně základních práv.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu