Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AZ WOOD, a. s., sídlem Hrnčíře 2, Ledeč nad Sázavou, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 3125/11, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2021 č. j. 9 Cmo 2/2021-423 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. července 2021 č. j. (73) 55 Cm 101/2012-410 (26 K 62/98), za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a podniku Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, v likvidaci, sídlem Jezuitská 13/11, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vyloučení konkrétních pozemků v katastrálním území Slatina ze soupisu majetku konkursní podstaty vedlejšího účastníka (výrok I), a dále podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nákladový výrok krajský soud odůvodnil tak, že stěžovatelka vzala zpět žalobu, která by musela být zamítnuta, neboť po zrušení konkursu na majetek vedlejšího účastníka již neexistuje konkursní podstata, z níž by mohly být sporné pozemky vyloučeny, a že není důvod postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo osvědčeno, že by žaloba byla podána důvodně, protože vedlejší účastník stěžovatelčin nárok neuznal ani neučinil žádné jednání, kterým by stěžovatelka dosáhla účelu žaloby.
3. Proti výroku II shora uvedeného usnesení podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu (v tomto výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle vrchního soudu nebylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Z procesního hlediska stěžovatelka sice žalobu podala důvodně, neboť jejím prostřednictvím požadovala, aby z jí tvrzeného důvodu (vlastnického práva) nebyl sporný majetek zpeněžován, a také konkursní řízení bylo posléze skončeno, aniž by v jeho průběhu byl sepsaný majetek zpeněžen. Ke zpětvzetí žaloby však nedošlo pro chování vedlejšího účastníka, protože správci konkursní podstaty nebo vedlejšímu účastníkovi jako bývalému úpadci nelze přičítat k tíži vydání rozhodnutí konkursního soudu o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, jež bylo důvodem pro zpětvzetí žaloby (když ta se stala bezpředmětnou).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ke zrušení konkursu došlo po téměř devíti letech soudního řízení a že tuto skutečnost nemohla ovlivnit. V důsledku toho sporné pozemky přestaly být součástí konkursní podstaty, takže odpadl předmět žaloby, a proto vzala svou žalobu zpět, přičemž požádala o náhradu nákladů řízení v částce 110 068 Kč. Tato náhrada jí však napadenými rozhodnutími nebyla přiznána, ačkoliv podání žaloby i její zpětvzetí bylo vynuceno činností správce konkursní podstaty. Podání žaloby i zastavení řízení tudíž vedlejší účastník ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. "zavinil". Podle stěžovatelky tento pojem není možné vykládat jako požadavek zákonodárce na protiprávní postup. Je jím třeba postihnout případy, kdy příslušný účastník řízení "způsobil", že řízení muselo být zastaveno. Obecné soudy měly věc posoudit podle tohoto ustanovení tak, že vedlejší účastník si zastavení řízení vynutil, a tudíž je "zavinil".
5. Posuzovaly-li obecné soudy věc podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je si podle stěžovatelky třeba položit otázku, proč vlastně ke zpětvzetí žaloby došlo. Má být přitom zřejmé, že zpětvzetí žaloby nebylo projevem její libovůle, ale reakcí na výzvu soudu, resp. na změny, které nastaly u vedlejšího účastníka, tj. zrušení konkursu a tím i vyloučení sporných pozemků z konkursní podstaty. I zde je nutno se ptát, zda výraz "chování žalovaného" nutně znamená nějaké protiprávní jednání, neboť podle judikatury se za ně považuje např. dodatečné splnění dluhu, který je předmětem žaloby. V tomto případě nastala obdobná situace, neboť konkursní řízení bylo zahájeno v důsledku neschopnosti vedlejšího účastníka hradit své závazky. A bylo-li zastaveno po úhradě všech závazků, pak takové řízení bylo vyvoláno vnitřními problémy u vedlejšího účastníka, a jeho vedení tak bylo "zbytečné".
6. Podle stěžovatelky jsou rozhodnutí o nákladech řízení v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť byla nucena účastnit se 9 let trvajícího soudního řízení a vynakládat na ně finanční prostředky. Následně jí ale bylo jednostranným krokem protistrany znemožněno dosáhnout konečného rozhodnutí, včetně přiznání náhrady nákladů řízení. Má za to, že při výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. nelze postupovat formalisticky, ale je nutno vycházet z účelu tohoto ustanovení, a to tak, aby bylo možné rozhodnout spravedlivě, s ohledem na důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody zastavení řízení. Navíc není možné přehlédnout, že žaloba měla velkou šanci na úspěch, neboť podstata sporu spočívala v tom, zda mohla sporné pozemky nabýt do svého vlastnictví od tzv. nevlastníka v dobré víře.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Nutno však dodat, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí jako celku, tedy rovněž výroku I krajského soudu (o zastavení řízení). Z napadeného usnesení vrchního soudu ale plyne, že zmíněnou část rozhodnutí krajského soudu nenapadla stěžovatelka odvoláním. Ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka zmíněný procesní prostředek, který měla k ochraně svých práv k dispozici, "nevyčerpala".
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že jí obecné soudy podle § 146 odst. 2 o. s. ř. nepřiznaly náhradu nákladů řízení, přičemž tvrdí, že to byl vedlejší účastník, kdo zastavení řízení "zavinil", případně že ke zpětvzetí došlo pro jeho chování. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, protože obecné soudy náležitě nezohlednily důvody podání žaloby, průběh řízení a důvody jeho zastavení, v důsledku čehož nyní musí nést značné náklady, které na vedení řízení vynaložila a které vznikly jen chováním vedlejšího účastníka.
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zásady uvedené v bodě 9 se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 , ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a řada dalších]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení jednoznačně podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
12. Jak patrno z napadených usnesení, obecné soudy se zabývaly tím, kdo z účastníků zavinil, že řízení muselo být ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Vyšly z toho, že to byla stěžovatelka jakožto žalobkyně, kdo vzal svou žalobu zpět, a tudíž že je třeba zkoumat, zda nebyly naplněny podmínky § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tedy zda žaloba byla podána důvodně a zda ke zpětvzetí došlo pro chování vedlejšího účastníka jako žalovaného. Krajský soud byl názoru, že žaloba podána důvodně nebyla, neboť vedlejší účastník nárok neuznal ani neučinil právní jednání, kterým by bylo dosaženo účelu žaloby. Vrchní soud pak shledal, že ke zpětvzetí došlo s ohledem na zrušení konkursu, a tedy nikoliv pro jednání či opomenutí vedlejšího účastníka. Vrchní soud dospěl v podstatě k závěru, že žádný z účastníků z procesního hlediska nezavinil, že řízení muselo být zastaveno, a tudíž postup krajského soudu podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. shledal správným.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že v posuzovaném případě nastala obdobná situace, jako když žalovaný v průběhu řízení uhradí svůj dluh žalobci, a vyvozuje z toho, že i zde k zastavení řízení došlo v důsledku chování vedlejšího účastníka. Žádné srovnatelné chování, jež by bezprostředně způsobilo (vedlo k) zastavení daného řízení, však stěžovatelka neoznačuje. Poukazuje pouze na to, že konkursní řízení bylo vedeno "zbytečně" (kdy pohledávky věřitelů byly uhrazeny do 100 % jejich výše), resp. že vedlejší účastník si sám způsobil, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs a že musela kvůli postupu správce konkursní podstaty podat vylučovací žalobu. Dále argumentuje tím, že by v daném soudním řízení byla nepochybně úspěšná, a měla by tak právo i na náhradu nákladů řízení.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je však dostatečně zřejmé, proč nebyla náhrada nákladů řízení stěžovatelce přiznána, tj. že důvodem zastavení řízení nebylo chování vedlejšího účastníka, nýbrž rozhodnutí soudu o zrušení konkursu. Vrchní soud se pak náležitě vypořádal s argumenty, které stěžovatelka zčásti opakuje v ústavní stížnosti, když konstatoval, že nejsou relevantní, neboť oprávněnost žaloby nelze zkoumat z pohledu hmotného práva, stejně jako není možné přezkoumávat správnost rozhodnutí o prohlášení konkursu. Dlužno dodat, že nabyla-li stěžovatelka sporné pozemky od tzv. nevlastníka, pak lze sotva klást správci konkursní podstaty (a potažmo vedlejšímu účastníkovi) k tíži, že tyto zahrnul do soupisu.
15. Uvádí-li stěžovatelka, že si vedlejší účastník sám způsobil, že na jeho majetek byl prohlášen konkurs, pak celá situace, kdy bylo třeba řízení zastavit, nastala objektivně z více příčin, přičemž je zásadně věcí obecných soudů, jakou skutečnost budou považovat za relevantní a jakou "váhu" jí (ve vztahu k ostatním skutečnostem) přisoudí. Ústavní soud by do takového rozhodování mohl zasáhnout pouze za předpokladu libovolného či dokonce svévolného postupu, tj. kdy obecné soudy své rozhodnutí založí na skutečnosti, která prima facie žádný význam nemá, a naopak zjevně právně relevantní a současně podstatnou skutečnost pominou. Pochybení takové (zjevné) povahy, jež by činilo závěry obecných soudů tzv. extrémními, zde však zjištěno nebylo, a ústavní stížnost tak představuje polemiku s právním názorem obecných soudů nepřesahujícím rovinu možné věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí.
16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1). Z tohoto důvodu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části, ve které je napaden výrok I usnesení krajského soudu (viz sub 8) podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu