Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ü., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Plaská 623/5, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2022 č. j. 30 Cdo 587/2022-354, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 19 Co 189/2021-300 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2021 č. j. 43 C 47/2020-252, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 25 047 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 674 000 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uplatněné nároky měly stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 1 T 7/89, v důsledku čehož stěžovatel vykonal část trestu odnětí svobody (v délce 558 dní), ačkoliv jeho výkon byl promlčen [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 (N 110/94 SbNU 322)], kterým bylo rozhodnuto o porušení základních práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, krajskému soudu bylo zakázáno pokračovat v porušování uvedených práv a bylo mu přikázáno neprodleně rozhodnout o návrhu stěžovatele na promlčení doby výkonu trestu). Vedlejší účastnice konstatovala nesprávný úřední postup a zaplatila stěžovateli náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení; dále mu poskytla omluvu, nicméně zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích poskytnout odmítla, když podle ní vznikla zaviněným jednáním stěžovatele, který včas nenastoupil výkon trestu odnětí svobody.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 875,50 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 10 466,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (II. výrok), vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 446 400 Kč s příslušenstvím (III. výrok), žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 227 600 Kč s příslušenstvím, zamítl (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok). Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli nesprávným úředním postupem obvodní soud považoval za přiměřenou částku 800 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody. Soud zohlednil významný nepříznivý dopad nesprávného úředního postupu do stěžovatelovy osobní sféry, zároveň však přihlédl k tomu, že stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku za pokus trestného činu vraždy; přiznání vyššího zadostiučinění proto soud shledal v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
4. K odvolání stěžovatele proti IV. výroku rozsudku obvodního soudu a vedlejší účastnice proti III. výroku téhož rozsudku Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil v III. výroku jen tak, že žalobu co do částky 223 200 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak tento výrok potvrdil; potvrdil i IV. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V řízení bylo nesporným, že na stěžovateli byl vykonán trest odnětí svobody v období od 21. 12. 2017 do 2. 7. 2019, tj. v rozsahu 558 dní, přesto, že promlčecí doba jeho výkonu skončila podle odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1511/18 dne 12. 1. 2015. Sporná zůstala forma zadostiučinění, kdy vedlejší účastnice považovala za dostatečné konstatování nesprávného úředního postupu a poskytnutí omluvy, zatímco stěžovatel za spravedlivé odčinění vzniklé újmy považoval částku 3 000 Kč za jeden den výkonu trestu. Městský soud připomněl, že stěžovatelem spáchaný trestný čin byl mnohem tíživějším zásahem do lidských práv, než jakého se dostalo jemu v důsledku nesprávného úředního postupu. Neprokázal-li by stěžovatel závažné individuální následky výkonu trestu, bylo by dostatečným zadostiučiněním toliko konstatování porušení práva spolu s omluvou, jak učinila vedlejší účastnice. Jelikož však stěžovatel individuální následky prokázal, považoval Městský soud za přiměřené poskytnout mu zadostiučinění v penězích, ovšem pouze v částce 400 Kč za jeden den výkonu trestu.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl v části, v níž směřovalo proti té části I. výroku rozsudku městského soudu, kterou byl změněn rozsudek obvodního soudu v III. výroku a potvrzen IV. výrok (I. výrok); ve zbývající části ho odmítl jako nepřípustné (II. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (III. výrok).
6. Nejvyšší soud k námitce stěžovatele týkající se kritérií, jež mají být vzata v potaz při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením na svobodě, odkázal na svou dřívější judikaturu, podle které jsou takovýmito kritérii povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Z téže judikatury vyplývá, že za přiměřené odškodnění je třeba považovat částku v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody, přičemž k uvedenému je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že je na úvaze soudu, k jaké částce v konkrétním případě dospěje. Jsou-li přitom úvahy soudu založeny na relevantních okolnostech věci, není zásadně prostor k zásahu Nejvyššího soudu ani tehdy, dospěje-li nižší soud k částce, která se nachází pod hranicí uvedeného orientačního rozpětí.
7. Šlo-li o dovolací otázku stěžovatele, zda je při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlédnout k tomu, že poškozený spáchal trestný čin a byl za něj odsouzen, Nejvyšší soud se i zde ztotožnil se závěry obsaženými v rozsudku městského soudu. Konstatoval, že skutečnost, že stát v důsledku plynutí času pozbude možnosti donutit odsouzeného vykonat trest, ještě neznamená, že samo pravomocné odsouzení za trestný čin, pro který byl pachateli promlčený trest uložen, by nemělo hrát žádnou roli při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění za vykonání takto uloženého trestu. Byť újma poškozeného stěžovatele nepochybně spočívala v omezení na jeho osobní svobodě, k němuž pro uplynutí zákonem vymezeného času od právní moci odsuzujícího rozsudku již nemělo dojít, nebylo možno pominout, že při včasném výkonu státní moci by k omezení jeho osobní svobody došlo zcela v souladu s právem a po daleko delší dobu, na rozdíl od osoby odsouzené neprávem, případně osoby vzaté nezákonně do vazby. Při úvaze o přiměřeném zadostiučinění tak bylo v posuzované věci namístě - jak správně učinily nižší soudy - zohlednit, že stěžovateli byl trest uložen pravomocným (nezrušeným) rozsudkem trestního soudu.
8. Konečně k otázce stěžovatele, zda je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet k tomu, že promlčení jemu uloženého trestu nezavinil a jeho výkonu se aktivně nevyhýbal, Nejvyšší soud uvedl, že právě absence uvedeného jednání stěžovatele vedla Ústavní soud ve výše odkazovaném nálezu k tomu, že při použití pro stěžovatele příznivějšího právního předpisu (§ 68 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1993) dospěl k závěru, že se promlčecí doba nestavěla, neboť stěžovatel sice pobýval v cizině, nečinil tak však neoprávněně. Okolnost, že se stěžovatel výkonu trestu aktivně nevyhýbal, tedy ve svém důsledku vedla k závěru, že promlčecí doba výkonu trestu již uplynula a že stěžovatelovo omezení na osobní svobodě bylo v rozporu se zákonem. Tato skutečnost tedy byla zohledněna již při posouzení, zda vedlejší účastnicí došlo k protiprávnímu výkonu veřejné moci, pročež ji nebylo možno zároveň zohlednit při stanovení přiměřené formy a výše zadostiučinění.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výši jemu přiznaného zadostiučinění, které ani zdaleka neodpovídá újmě, která mu vznikla pochybením státu. Soudy nezohlednily jedinečné okolnosti věci, které stěžovatel blíže rozvádí. Předně poukazuje na to, že byl nucen nastoupit výkon trestu až zhruba po 25 letech od odsouzení, tedy v době, kdy byl již důchodového věku a jeho zdravotní stav nebyl dobrý; až do té doby se navíc domníval, že byl amnestován. Odškodnění, které mu bylo přiznáno, je s ohledem na tyto i další skutečnosti nedostatečné, přičemž soudy nevysvětlily, proč stěžovateli přiznaly částku, která se nachází dokonce pod judikaturou stanoveným rozmezím 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den nezákonného výkonu vazby či trestu odnětí svobody. Za odpovídající částku, jež mu měla být s ohledem na zvláštnosti věci přiznána, stěžovatel považuje částku 3 000 Kč za každý den nezákonného výkonu trestu odnětí svobody.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
12. Ústavnímu soudu nadto zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy posouzená kritéria pro stanovení konkrétní výše přiměřeného odškodnění a v konečném důsledku tak zvyšovat či snižovat hranice stanovených peněžních náhrad. Rozhodování obecných soudů v těchto věcech závisí na poměrně širokém prostoru jejich vlastního uvážení, a je proto především na nich, aby na základě zjištění učiněných v konkrétní věci stanovily výši přiměřeného zadostiučinění. Je-li pak takové rozhodnutí podloženo relevantními úvahami a je-li z něho zřejmé, jaká kritéria byla při určení konkrétní výše odškodnění zohledněna, není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. Z rozhodnutí napadených posuzovanou ústavní stížností je přitom zjevné, že obecné soudy v souladu s právě uvedeným jasně a srozumitelně vysvětlily, z jakých úvah vycházely a k jakým kritériím při svém rozhodování přihlédly.
13. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak lze doplnit, že předně není pravdou, že by při posuzování formy a výše přiměřeného zadostiučinění nebyly zohledněny zvláštní okolnosti věci, konkrétně nepříznivé individuální dopady protiprávního výkonu trestu do stěžovatelova života. Právě jejich přítomnost totiž soudy vedla k závěru o přiznání vyšší než jimi původně zamýšlené částky (viz bod 42 ve spojení s bodem 39 odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 18 rozsudku městského soudu). Skutečnost, že po zhodnocení věci soudy dospěly k jiné než stěžovatelem požadované výši odškodnění za nemajetkovou újmu, sama o sobě nezakládá neústavnost napadených rozhodnutí.
14. Rovněž je ve světle odůvodnění těchto rozhodnutí nutno odmítnout i námitku, že soudy nevysvětlily, proč stěžovateli přiznaly nižší než judikaturou Nejvyššího soudu stanovené odškodnění. Zde lze opětovně odkázat mimo jiné na bod 18 odůvodnění rozsudku městského soudu, v němž byla stěžovateli připomenuta závažnost jím spáchaného trestného činu (pokus trestného činu vraždy), jež zajisté odůvodňovala přiznání odškodnění v částce nižší, než jaká je obecně dovozována v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Že v takovémto postupu nebylo možno v daném případě spatřovat jakékoliv pochybení, pak bylo stěžovateli podrobně vysvětleno v bodech 24, 26 a 27 až 38 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (případně viz body 6 a 7 tohoto usnesení).
15. Lze uzavřít, že veškeré námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě totožné s námitkami, které soudy v předchozím řízení již vypořádaly, včetně uvedení konkrétních důvodů, proč stěžovatelova argumentace v této podobě neobstojí. Setrvává-li na ní proto i nadále, aniž by v ní jakkoliv - natožpak ústavně relevantním způsobem - rozporoval důvody, na kterých jsou založena napadená rozhodnutí, nezbývá Ústavnímu soudu než hodnotit takovou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
16. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu