Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2021 č. j. 1 To 79/2021-499 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. září 2021 č. j. 19 Dt 3/2013-486, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a § 100 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení (výrok I.). Podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku konstatoval, že zabezpečovací detence nadále trvá (výrok II.).
3. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu se podává, že zabezpečovací detence byla stěžovateli uložena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. Nt 301/2011, které nabylo právní moci 16. 11. 2011. Důvodem pro vyslovení tohoto ochranného opatření bylo, že se stěžovatel dopustil jednání, které mělo znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odstavec 1, 3 písmeno i) trestního zákoníku. Po skutkové stránce šlo o jednání ze dne 21. 5. 2011, kdy v ubytovně v úmyslu usmrtit napadl spolubydlícího, kterému nejprve opakovaně nastříkal do obličeje slzný plyn, pak jej kopal do hlavy a hrudníku, kuchyňským nožem a nůžkami mu zasadil mnoho bodných ran, nůžkami mu vypíchl obě oči, hlavu posypal kávou a polil vařící vodou, pak několikrát nohou dupnul do oblasti krku poškozeného, kterému tak způsobil mnohačetná závažná poranění, pro která na místě zemřel. Trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti stěžovatele. Ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a přibraní znalci u stěžovatele diagnostikovali paranoidní schizofrenii, kdy touto chorobou trpěl již mnoho let před událostí. Znalci dále uvedli, že stěžovatel jednal jednoznačně pod vlivem především perzekučních bludů, zároveň u něj mohly být přítomny i intrapsychické halucinace. V době spáchání uvedeného činu byly jeho schopnosti ovládací a rozpoznávací úplně vymizelé. Jeho pobyt na svobodě hodnotili znalci jako extrémně nebezpečný s tím, že nelze vyloučit opakování obdobných jednání pod vlivem zmíněných bludů, kterým podléhá. Hierarchie hodnot stěžovatele byla shledána primitivní, pouze na úrovni vlastního uspokojení. Možnost resocializace znalci hodnotili jako minimální. Výkon zabezpečovací detence byl u stěžovatele zahájen dne 19. 12. 2011.
4. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl dokazování výpovědí stěžovatele, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl k posouzení duševního stavu stěžovatele vypracován v řízení o předchozím přezkumu, tj. dne 22. 6. 2020, zprávou o průběhu zabezpečovací detence podané Věznicí a ústavem pro výkon zabezpečovací detence Opava (dále jen "detenční ústav") a zprávou ošetřující psychiatričky MUDr. Kristýny Pravdové. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na přeměnu detence na ochranné léčení není možné vyhovět a že je zároveň nadále odůvodněno i rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 5 trestního zákoníku. Dokazováním vyšlo najevo, že u stěžovatele pokračuje zlepšení jeho stavu, že spolupracuje s psychologem i terapeuty, snaží se o spolupráci s psychiatričkou a také o dobré vztahy s ostatními chovanci a personálem. Díky aktuální medikaci se jeho stav zlepšil v tom směru, že bylo dosaženo relativně dobré kvality jeho života, současně bylo však z provedených důkazů zřejmé, že je trvale v zajetí své chorobné produkce a z jeho projevu není vůbec patrno, že by si byl vědom nemoci, kterou trpí. Ze zpráv detenčního ústavu i ze znaleckého posudku vyplynulo, že je u něj stále přítomná psychotická symptomatika, která je sice již vlivem medikace méně emočně sycená, přesto má stále vliv na jeho chování, když odborníci se zároveň shodli, že jeho jednání v zátěžových situacích může být zkratkovité a mohlo by vést k dalšímu násilnému jednání. Okresní soud proto uzavřel, že u stěžovatele je pro účinnou ochranu společnosti nadále nutné pokračování výkonu zabezpečovací detence, neboť podstatně volnější a méně chráněné prostředí civilního zdravotnického zařízení spojené s intenzivní sociální interakcí by nebylo dostatečnou zárukou, že by při přetrvávající psychotické symptomatice nedošlo k opakování závažného protiprávního jednání agresivního charakteru. Návrh na vypracování nového znaleckého posudku okresní soud zamítl, neboť měl za to, že aktuální situaci stěžovatele bylo možno dostatečně posoudit již na základě shora uvedených shromážděných důkazů, a to i s ohledem na stanoviska odborníků, že stav stěžovatele, přes jistý pozitivní trend, zůstává v zásadě nezměněn.
5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Odkázal na obsah rozhodnutí okresního soudu a k námitkám stěžovatele dodal, že zamítnutí návrhu na vypracování nového znaleckého posudku lze akceptovat, neboť okresní soud vycházel i z dalších důkazů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že v duševní sféře stěžovatele nedošlo k takovým změnám, aby zabezpečovací detence již nebyla nutná. Zdůraznil, že zebezpečovací detence trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, a že v daném případě nelze riskovat opětovně agresivní chování stěžovatele, které by mohlo vést k závažným následkům na zdraví či dokonce k usmrcení nějaké osoby.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud nenechal vypracovat nový znalecký posudek a jako důkaz použil znalecký posudek ze dne 22. 6. 2020, který byl vyhotoven více než čtrnáct měsíců před daným rozhodováním o detenci. Poukazuje na to, že zabezpečovací detence je subsidiárním opatřením ve vztahu k ochrannému léčení. Podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a má za to, že jeho zdravotní stav nebyl zjištěn a odůvodněn dostatečně. Závěrem uvádí, že si je vědom toho, co způsobil, ale že v průběhu zabezpečovací detence neměl jediný konflikt s personálem nebo ostatními chovanci a spolupracuje s psychiatry i terapeuty a řádně užívá předepsanou medikaci. Je proto přesvědčen, že přeměně zabezpečovací detence v ústavní ochranné léčení u něj nic nebrání.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Lze souhlasit se stěžovatelem, že zabezpečovací detence je velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce a její nařízení, resp. rozhodnutí o dalším trvání, vyžaduje náležité zkoumání a zdůvodnění. Je však třeba také zdůraznit, že trvání zabezpečovací detence není nijak omezeno, podle § 100 odst. 5 trestního zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají.
10. Ústavní soud při posuzování rozhodnutí o trvání zabezpečovací detence přezkoumává, zda si rozhodující soudy opatřily pro svá rozhodnutí dostatek podkladů, zda respektovaly procesní práva stěžovatele, zda své závěry dostatečně zdůvodnily a zda při rozhodování nevybočily z mezí, které ve své judikatuře stanovil Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 574/19
).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal, že okresní soud i krajský soud dodržely veškeré procesní záruky, bylo konáno veřejné zasedání, stěžovatel se měl možnost k věci vyjádřit a oba uvedené soudy vyšly z relevantních podkladů. K námitce stěžovatele, že v řízení nebyl vypracován nový znalecký posudek, když okresní soud jako důkaz použil znalecký posudek ze dne 22. 6. 2020, Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se vypořádal již krajský soud a Ústavní soud se s jeho názorem ztotožňuje. Jak zpráva detenčního ústavu, tak i zpráva ošetřující lékařky jednoznačně vysvětlují, proč je pobyt stěžovatele v zabezpečovací detenci i nadále nutný, proč plní svůj účel a proč by bylo riskantní realizovat jeho převod do ochranného léčení ústavní formou.
Za takové důkazní situace nebylo nezbytné vypracování nového znaleckého posudku. Nelze pomíjet, že stěžovatel se dopustil velmi závažné násilné trestné činnosti, přičemž komplexní pohled na nebezpečnost osoby držené v zabezpečovací detenci je nutno si učinit nejen z hlediska aktuálního chování dané osoby v průběhu detence, ale vždy též s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu byla do detence umístěna a jaká potencionální rizika hrozí při přeřazení do mírnějšího režimu omezení osobní svobody (tj. ústavní léčby).
Ústavní soud připomíná, že nebezpečnost osoby v detenci, resp. nezbytnost trvání detence, lze bezesporu posuzovat též na základě závažnosti protiprávních jednání, kterých se osoba držená v detenci dříve dopustila [srov. nález ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 497/18
(N 126/90 SbNU 109)].
12. Ústavní soud již dříve judikoval, že jakkoli není nutné zpracovávat znalecký posudek na duševní stav osob v zabezpečovací detenci při každé žádosti o propuštění ze zabezpečovací detence, jeví se naopak jako nanejvýš žádoucí zpracovat nezávislý znalecký posudek při přezkumu trvání zabezpečovací detence v situaci, kdy při samotném rozhodnutí o zabezpečovací detenci takovýto posudek zpracován nebyl (srov. již shora uvedený nález sp. zn. I. ÚS 497/18
). Na stěžovatele byl znalecký posudek vypracován jak při samotném rozhodnutí o zabezpečovací detenci, tak v průběhu výkonu detence dne 22. 6. 2020 (v řízení o předchozím přezkumu). O dalším trvání detence bylo rozhodováno v záhlaví označeným rozhodnutím okresního soudu dne 8. 9. 2021. Postup soudů v nyní posuzovaném případě se tak neocitá v kolizi s uvedenými závěry Ústavního soudu.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu