Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného opatrovníkem městem X, právně zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 11 Tdo 736/2023-615, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 9 To 86/2023-565 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. ledna 2023 č. j. 2 T 39/2022-519, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě spolupachatelství, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 trestního zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců (a byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku okresního soudu jako soudu pro mládež ze dne 24. 6. 2021 sp. zn. 2 Tm 1/2021, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a dále byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a byl nad ním vysloven dohled. Okresní soud rovněž stěžovateli a dalším odsouzeným uložil povinnost nahradit konkretizovaným poškozeným škodu ve specifikovaných částkách a další poškozené osoby byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro úplnost nutno dodat, že o věci stěžovatele rozhodoval okresní soud již podruhé. Jeho první rozhodnutí bylo Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") zrušeno, neboť okresní soud dostatečně neověřil, zda stěžovatel není pro nepříčetnost trestně neodpovědný (stěžovatel totiž trpí lehkou mentální retardací, což mimo jiné znamená, že je lehce ovlivnitelný). Na základě znaleckého posudku ale okresní soud zjistil, že stěžovatel je schopen chápat smysl trestního řízení a jeho schopnost rozpoznat společenskou škodlivost páchaného jednání je jen nepodstatně snížena.
3. Odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že okresní soud splnil jeho předchozí pokyn a doplnil v hlavním líčení dokazování, které vedlo nejen ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale navíc všechny ve věci provedené důkazy správně vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a zabýval se též posouzením osoby stěžovatele. K rozhodnutí o věci měl přitom dostatek důkazů, kromě výpovědí poškozených i kamerové záznamy, na základě nichž byl stěžovatel identifikován, a také stopy stěžovatelovy DNA, kterou na místech při páchání trestné činnosti zanechal, a měl konečně k dispozici řadu listinných důkazů. Okresní soud rovněž podle krajského soudu nepochybil, pokud s ohledem na závěry znalce stěžovateli uložil tresty při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a jejichž výkon mu podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu; i v tomto ohledu okresní soud postupoval ve prospěch stěžovatele.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění zdůraznil, že oba soudy nižších stupňů se ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly se všemi aspekty hodnocení důkazů. Navíc stěžovatel v dovolání uplatňoval námitky, kterými se oba soudy zabývaly. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dané věci věnovaly náležitou pozornost a svá rozhodnutí dostatečně srozumitelně odůvodnily, přičemž ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel jemu za vinu kladenou trestnou činnost spáchal.
5. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě důkazů, z nichž jeho vina neplyne. Krajský soud se jeho odvolací argumentací dostatečně nezabýval ani v prvním (kasačním) rozhodnutí, neboť v něm se věnoval eventuální nepříčetnosti stěžovatele. O to většího pochybení se krajský soud dopustil, nezabýval-li se věcí ani ve druhém odvolacím řízení. Konkrétně stěžovatel namítá, že ke krádeži na ulici Y v X, která je mu kladena rovněž za vinu, neexistuje jediný důkaz, přičemž stěžovatelova vina na této krádeži nemůže být prokazována existencí plánku místa činu, ani tím, že spoluobvinění k této krádeži odmítli vypovídat - podle obecných soudů přitom z toho důvodu, aby stěžovatele nepoškodili. Nedostatečná důkazní situace ohledně údajné trestné činnosti stěžovatele na ulici Y se týká i druhé krádeže, které je též stěžovateli kladena za vinu. Co se týká krádeže v prodejně obchodní společnosti OKAY, stěžovatel upozorňuje na to, že jeho přítomnost ve skutečnosti nebyla prokazována kamerovým záznamem, ale z tohoto záznamu vytvořenými fotografiemi, které byly pro účely trestního řízení pořízeny. Kamerový záznam podle stěžovatele nebyl proveden ani ohledně trestné činnosti, k níž mělo dojít v prodejně obchodní společnosti Rossmann. Měl-li se stěžovatel dopustit krádeže jízdního kola z balkonu, byla sice v té souvislosti provedena prověrka na místě činu, ovšem u ní nebyl přítomen obhájce stěžovatele, a proto na jeho vinu nelze usuzovat. Jediná trestná činnost, o níž ve vztahu ke stěžovateli není podle jeho názoru pochyb, se týká krádeže v prodejně obchodní společnosti SPORTISIMO.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je v zásadě jen opakováním jeho námitek, na něž (mnohdy velmi podrobně) reagovaly již obecné soudy, a je v podstatě postavena jen na prostém zpochybnění skutkových zjištění obecných soudů. Stěžovatel zejména přehlíží, že napadený rozsudek okresního soudu je třeba hodnotit v kontextu odůvodnění jeho předchozího rozsudku ze dne 30. 5. 2022 č. j. 2 T 39/2022-366. Tento rozsudek byl sice - jak uvedeno shora - krajským soudem zrušen, nicméně stalo se tak zejména proto, že se okresní soud dostatečně nezabýval stěžovatelovou příčetností. Proto nelze okresnímu soudu vytýkat, pokud odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku koncipoval právě s ohledem na to, že se již danou věcí zabýval. Neobstojí také tvrzení stěžovatele, že se jeho případu dostatečně nevěnoval ani krajský soud, neboť tento soud naopak v odůvodnění svého rozhodnutí k jednotlivým námitkám stěžovatele na rozsudek okresního soudu podrobně odkazuje.
9. Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že k oběma trestným činům krádeže spáchaným ve skladu drogistického zboží na ulici Y v X ohledně stěžovatele neexistuje žádný důkaz. Jak Nejvyšší soud, tak krajský soud v napadených rozhodnutích v této souvislosti odkazují na úkony policejního orgánu učiněné již v přípravném řízení. Existenci zjištění z této fáze řízení nepřímo připouští i stěžovatel v ústavní stížnosti, uvádí-li, že existence plánku ohledně tohoto místa činu může svědčit jen o tom, jak uvedené místo vypadá, nemůže ale svědčit o tom, že tam stěžovatel skutečně byl nebo - o to méně - že v tomto skladu něco odcizil.
Tu stěžovatel přehlíží postoj ostatních spoluobviněných, k němuž obecné soudy vysvětlily, že stěžovatel se s těmito spoluobviněnými na trestné činnosti podílel a tito nechtějí vypovídat v jeho neprospěch. Stěžovatelův podíl na krádežích v prodejnách dalších poškozených je prokazován kamerovým záznamem, ač jej stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zpochybňuje. Byl to Nejvyšší soud, který se v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zabýval stěžovatelem tvrzenou absencí jeho obhájce při provádění prověrky na místě činu, kde stěžovatel měl z balkonu odcizit jízdní kolo.
V dané souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že teprve na základě výsledku této prověrky bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání a v návaznosti na to byl stěžovateli ustanoven obhájce. Samotná prověrka přitom byla policejním orgánem prováděna jako neodkladný úkon.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu