Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES, a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013, 3 VSPH 846/2021-B-1754 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1665, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 3. 2014 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-A-64 zjistil úpadek stěžovatelky a usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. KSCB 27 INS 29347/2013-B-109 ustanovil Mgr. Ing. Petru Hýskovou insolvenční správkyní v dané insolvenční věci. Stěžovatelka dne 30. 12. 2020 vznesla námitku podjatosti insolvenční správkyně a navrhla zproštění její funkce. Stěžovatelka tvrdila, že insolvenční správkyně "se chová nenávistně" vůči Františku Savovovi, kterého krajský soud dříve označil za řídicí osobu stěžovatelky; insolvenční správkyně o něm v médiích šířila "nenávistná a nepravdivá sdělení" a urážela jej. V minulosti insolvenční správkyně pana Savova navštívila v zahraničí, jejich vztah je proto nestandardní a insolvenční správkyně je neprofesionální.
3. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že insolvenční správkyně není vyloučena z uvedeného insolvenčního řízení, a návrh na zproštění její funkce zamítl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky napadené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Vrchní soud účastníky řízení v napadeném usnesení poučil, že proti němu lze podat dovolání za podmínek § 237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka dne 21. 12. 2021 napadené usnesení vrchního soudu napadla dovoláním a téhož dne podala tuto ústavní stížnost.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že insolvenční správkyně měla být vyloučena z insolvenčního řízení v její věci, neboť je důvod pochybovat o její nepodjatosti se zřetelem na její poměr k panu Savovovi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále tvrdí, že si je vědoma, že proti napadenému usnesení vrchního soudu lze podat dovolání za podmínek § 237 o. s. ř. Na závěr vrchního soudu o nepodjatosti insolvenční správkyně však lze nahlížet "i jako na závěr ... o otázce skutkové". Dovolání přitom neslouží k revizi skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a Nejvyšší soud je zjištěným skutkovým stavem vázán. Případné dovolání proto "nemusí být" přípustné a podání dovolání "nemusí" stěžovatelce poskytnout účinnou ochranu jejích práv. Stěžovatelka proto "nechává na posouzení Ústavního soudu", zda je ústavní stížnost přípustná.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
26 Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku dovolání pak platí, že brojí-li stěžovatel ústavní stížností proti rozhodnutí, proti kterému je za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. přípustné dovolání, aniž dovolání řádně uplatnil a bylo o něm rozhodnuto, je jeho ústavní stížnost návrhem nepřípustným.
7. Jde-li o nyní posuzovanou věc, proti napadenému usnesení vrchního soudu je přípustné dovolání za podmínek § 237 a násl. o. s. ř. Jak se podává z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, stěžovatelka dovolání proti napadenému usnesení vrchního soudu skutečně podala a dosud o něm nebylo rozhodnuto. Ve smyslu shora uvedeného přitom dovolání stěžovatelky je mimořádným opravným prostředkem, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. např. usnesení ze dne 26.
3. 2018 sp. zn. III. ÚS 907/18 či ze dne 1. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3122/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Není rozhodné, zda se stěžovatelka domnívá, že v její věci jde toliko o posouzení skutkového stavu; odmítl-li by se Nejvyšší soud zabývat dovoláním stěžovatelky z tohoto důvodu, šlo by nadále o rozhodnutí závisející na jeho uvážení, nikoli o rozhodnutí, kterým by dovoláním odmítl jako tzv. objektivně nepřípustné (srov. např. § 238 odst. 1 o. s.
ř.), a tedy na jeho uvážení nezávislé. Jde totiž mimo jiné o to, zda stěžovatelka má po rozhodnutí o dovolání nadále možnost proti němu brojit ústavní stížností. Nic přitom stěžovatelce nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i neshledal-li by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky přípustným podle § 237 a násl. o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3656/18 či bod 12 usnesení ze dne 13. 10. 2021 sp. zn. IV.
ÚS 2501/21 ), samozřejmě za současného splnění dalších podmínek dovolacího řízení a následně řízení před Ústavním soudem.
8. Argumentace stěžovatelky je proto v tomto směru pouhou spekulací, což sama v ústavní stížnosti připouští, neboť dává najevo, že případné odmítnutí jejího dovolání je toliko jednou z více možností. Ústavnímu soudu, ani účastníkům řízení přitom nepřísluší předjímat, jak dovolání Nejvyšší soud posoudí, má-li jeho rozhodnutí záviset na jeho uvážení (srov. např. usnesení ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 3237/19 , ze dne 15. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2574/21 či ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3200/21 ). Dovolání ve věci stěžovatelky proto představuje procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a který je povinna před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat, a to včetně vyčkání rozhodnutí o něm, což neučinila.
9. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Proto soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. ledna 2022
Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj