Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti D. D., nyní ve Vazební věznici, P. O. Box 84, Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Michalem Šimetkou, advokátem, se sídlem Štefánikova 244/18a, Kopřivnice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2018 č. j. 3 To 351/2018-1235 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. července 2018 č. j. 7 T 164/2017-1218, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 T 164/2017.
Stěžovatel podal dne 28. června 2018 návrh na vyloučení rozhodujícího senátu z vykonávání úkonů v jeho trestní věci, neboť dle názoru stěžovatele okresní soud nerespektuje trestněprávní předpisy a ústavní principy a jedná svévolně. Stěžovatel má za to, že očekávané hlavní líčení nebude provedeno na základě fair procesu a senát nebude nestranný při rozhodování, neboť existují dle stěžovatele nesrovnalosti v průběhu dokazování a nebyly provedeny jím navrhované důkazní prostředky, konkrétně konfrontace svědka S. M. s audionahrávkami ze spisu, o nichž stěžovatel tvrdí, že jsou zfalšované.
Usnesením okresního soudu ze dne 4. července 2018 č. j. 7 T 164/2017-1218 rozhodl okresní soud podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, že členové senátu ve složení Mgr. Ing. Mikuláš Vodrážka, Růžena Kotasová a Josef Vavrač nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 tr. řádu.
Proti uvedenému rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. července 2018 č. j. 3 To 351/2018-1235 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Stěžovatel má za to, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou podjatosti, porušily pravidla "fair procesu", nerespektovaly zásadu rovností zbraní a presumovaly jeho vinu, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
Má-li Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti namířené proti rozhodnutím obecných soudů o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, musí mít k dispozici věrohodné podklady o tom, že napadená rozhodnutí jsou skutečně "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); od doručení takového rozhodnutí se také odvíjí dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti. V posuzované věci takové konečné rozhodnutí dosud nepadlo.
Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti, ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí, řízení v trestní věci stěžovatele nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího ve věci stěžovateli zůstává zachována i nadále, přinejmenším v rámci dovolání dle příslušných ustanovení trestního řádu [§ 265b odst. 1 písm. b) TŘ]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela cesta k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.
V dané procesní situaci nelze napadená usnesení okresního a krajského soudu považovat za konečná rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1603/13 , usnesení ze dne 19. března 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15 , usnesení ze dne 6. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 ).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2018
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj