Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dvořáka, zastoupeného Mgr. Jakubem Korbelářem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. srpna 2018 č. j. 16 C 237/2017-67, za účasti Okresního soudu Praha-západ, jako účastníka řízení, a Ing. Jany Dvořákové, zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Taschnerovou, advokátkou se sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku. V ústavní stížnosti tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nerušený výkon vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Podle stěžovatele je zřejmé, že postupem soudce Okresního soud Praha-západ (dále jen "okresní soud"), který naprosto flagrantním způsobem ignoroval hmotněprávní (neplatnost dohody o vypořádání SJM) i procesní (nesouhlas stěžovatele s tzv. zjednodušeným rozvodem přípisem ze dne 27. 6. 2018, jednání dne 27. 8. 2018) podmínky rozvodového řízení manželů Dvořákových, došlo k porušení přinejmenším několika ústavních kautel vyplývajících ze shora uvedených předpisů ústavní právní síly. Vzhledem k tomu, že stěžovateli zákon procesní prostředek k ochraně jeho práv neposkytuje (dle obsahu spisu dne 29. 8. 2018 podal odvolání), nezbývá mu než se svých Ústavou zaručených práv domáhat tímto podáním učiněným v zákonné lhůtě u Ústavního soudu.
3. Stěžovatel považuje postup okresního soudu za svévolný, stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
9. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím okresního soudu v rámci řízení o rozvod manželství.
10. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací praxi [například usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02
, usnesení ze dne 12. 3. 2003
sp. zn. IV. ÚS 778/02
, usnesení ze dne 23. 9. 2005
sp. zn. IV. ÚS 274/04
, usnesení ze dne 21. 11. 2013
sp. zn. I. ÚS 4816/12
, usnesení ze dne 1. 3. 2011
sp. zn. II. ÚS 414/11
; (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], uvedl, že se k podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, resp. ve věcech rozvodu manželství, explicitně nevyjadřuje. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda ústavní stížnost za dané situace vůbec z ústavněprávních hledisek připustit. V daném případě proti sobě totiž stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena.
Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoli kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie.
12. Po zvážení této otázky dospěl v uvedených rozhodnutích Ústavní soud k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace rozhodnutí o rozvodu manželství by znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu, tj. principu právní jistoty. Z tohoto důvodu nebylo možno zkoumat, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele.
13. Stížnost směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Okresní soud rozhodl o rozvodu manželství podle § 757 odst. 1 písm. a), b) c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Návrh na rozvod manželství podali manželé společně a návrh zpracoval právní zástupce stěžovatele dle jím udělených pokynů. Manželé splnili i další podmínky, dohodli se na úpravě poměrů nezletilých dětí a svých majetkových poměrů. Dohoda manželů o vzájemném vypořádání byla vypracována právním zástupcem stěžovatele a splňovala náležitosti dle § 757 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku (písemné vyhotovení s úředně ověřenými podpisy č. l. 13). Také oba manželé shodně na jednání soudu dne 27. 8. 2018 (č. l. 66) tvrdili, že manželství je rozvráceno a v žádném případě nechtějí obnovit manželské soužití.
14. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele, že došlo k tvrzenému porušení jeho základních práv tím, že okresní soud vyhověl jeho návrhu na rozvod manželství. Okresní soud manželství rozvedl, neboť byly splněny zákonné podmínky, pokud se stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jedná se o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech (upravených nyní občanským zákoníkem) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinně právních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty. To se ostatně odráží i v tom, že v těchto věcech není, až na několik zákonných výjimek, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takové formy protiústavnosti se však v posuzované věci zjevně nejedná.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj