Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 15/2009 ze dne 27. ledna 2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 18/2010-314 ze dne 1. dubna 2010, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 7 Tdo 901/2010 ze dne 1. září 2010, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Z něj se podává, že soudy vzaly za prokázané následující: Od léta roku 2009 bydlela stěžovatelka v bytě číslo XX v ulici Š., B. s poškozeným T. M. v poměru druha a družky. Jejich soužití bylo poznamenáno konzumací alkoholu ze strany poškozeného, přičemž ani stěžovatelka se požívání alkoholu nijak nevyhýbala, ovšem v jejím případě nepřesáhlo společensky únosnou mez a nebránilo v péči o nezletilého syna M. Poškozený býval po požití alkoholu vůči stěžovatelce vulgární, bezdůvodně jí nadával a urážel ji sprostými výrazy. Stěžovatelka nastalé situace řešila tím, že odcházela i s nezletilým ke své matce, nebo bývalému příteli (a otci nezletilého).
4. Dne 1. 11. 2009 přišel poškozený ze zaměstnání do stěžovatelčina bytu a začal pít víno. Stěžovatelka se kolem 17:30 hod. vrátila po návštěvě sousedky zpět do bytu a poškozený, pod vlivem zkonzumovaného alkoholu, jí začal sprostě nadávat; stěžovatelka jej vyzvala k vystěhování z bytu. Současně požádala prostřednictvím mobilního telefonu otce nezletilého a jeho bratra, aby k ní přijeli a pomohli jí poškozeného z bytu vystěhovat. Poškozený se k odchodu neměl; nastala slovní pře, kdo poškozenému sbalí věci.
Poškozený v jejím průběhu před stěžovatelku na kuchyňskou linku předhodil nůž o délce 29 centimetrů s čepelí dlouhou 15 centimetrů a požádal ji, aby mu jej rovněž sbalila. Stěžovatelka tento nůž uchopila a náhlým jediným pohybem jej vbodla do poškozeného tak, že mu přeťala levé V. žebro, způsobila bodně řezné poranění pohrudniční dutiny, levé plíce, osrdečníku a srdce; poškozený i přes poskytnutí lékařské péče v důsledku utrpěného zranění následující den v brzkých ranních hodinách zemřel. Na těle poškozeného nebyla zjištěna žádná zranění svědčící o obraně proti útoku jiné osoby bodně řezným nástrojem.
Stěžovatelka se k jednání doznala, ale od počátku řízení popírala, že by chtěla poškozeného usmrtit. Nalézací soud i přesto uzavřel, že při takto vedeném způsobu útoku (nožem s čepelí dlouhou 15 cm proti levé straně horní části hrudníku) muselo být stěžovatelce zřejmé, že může zasáhnout i některý z životně důležitých orgánů, a přivodit smrt poškozeného, přičemž se nemohla spoléhat na nic, co by smrtelnému následku mohlo zabránit.
5. Nalézací soud dále zjistil, že v době činu nebyl u stěžovatelky zjištěn syndrom týrané ženy, nebyla u ní diagnostikována duševní choroba, pro kterou by v době spáchání trestného činu nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost a své jednání by nemohla ovládat. V době spáchání činu se nacházela ve stavu jednoduché opilosti lehkého stupně. Rozpoznávací schopnosti u ní byly plně zachované, ovládací schopnosti byly lehce snížené mírou nepodstatnou. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie jedná stěžovatelka spíše neuváženě, impulsivně, nad následky nepřemýšlí, v situaci stresu má jako obranný mechanismus útok a zkratové jednání.
6. Soud prvního stupně se zabýval otázkou právní kvalifikace činu, a to jak ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví, tak trestnému činu zabití; dovodil, že pouhé pronášení nadávek, byť i vulgárních, ze strany poškozeného vůči stěžovatelce nebylo natolik zavrženíhodným jednáním poškozeného ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, které by v případě usmrcení poškozeného stěžovatelkou umožňovalo její jednání posoudit podle tohoto zákonného ustanovení, tedy jako trestný čin zabití. Shledal, že pro stěžovatelku je příznivější aplikace zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kde je u trestného činu vraždy trestní sazba odnětí svobody stanovena v rozpětí 10 až 15 let, oproti zvlášť závažnému zločinu vraždy dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kde je trestní sazba odnětí svobody stanovena v rozpětí 10 až 18 let.
7. Soud u stěžovatelky (za absence přitěžujících okolností) shledal okolnosti polehčující, a to dle ustanovení § 33 písm. g) a j) trestního zákona, a proto ji uložil trest při spodní hranici trestní sazby a zařadil ji při využití ustanovení § 39a odst. 3 trestního zákona do věznice s ostrahou; zákon jinak předvídá zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou [§ 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona].
8. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, v němž shrnula chování poškozeného a žádala, aby soud vzal v potaz i další skutečnosti stran jeho chování, které vyšly najevo v průběhu řízení před soudem prvého stupně, zejména vyhrožováním jejího usmrcení pistolí, hrubostí, kopáním do dveří apod. Požádala o snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby, resp. překvalifikování na trestný čin zabití. Odvolací soud odvolání zamítl. Zdůraznil, že užití ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákoníku předpokládá silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli; alternativně by mohlo jít o důsledek předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Míra závažnosti předchozího zavrženíhodného jednání by pak měla být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu (ochrana lidského života). Silné rozrušení musí podle odvolacího soudu navazovat na vnější podněty, které by muselo dosahovat mimořádné intenzity a závažnosti. Jako takové by mohlo být důsledkem vystupňované obavy pachatele o svůj život nebo jeho blízkých, obavy z vážné újmy na zdraví a podobně. Jednání poškozeného v souzeném případu, které bezprostředně předcházelo spáchání trestného činu, ani jeho jednání během doby společného soužití, však charakter např. vážného fyzického útoku, nebo jiného ohrožení stěžovatelky ze strany poškozeného nemělo.
Napadení poškozeného naopak předcházel běžný slovní konflikt, omezený na běžné verbální útoky ve formě nadávek, který nebyl spojen s žádným fyzickým napadením. Dle názoru odvolacího soudu stěžovatelka poškozenému dokázala oponovat, výhrůžky poškozeného nebyly s to vyvolat vážné obavy stěžovatelky; nebylo prokázáno, že by k úmyslnému usmrcení poškozeného došlo v důsledku jeho předchozího zavrženíhodného jednání. Soud druhého stupně dále zmínil, že mezi zavrženíhodným jednání poškozeného a jeho následným usmrcením musí být dána zřejmá příčinná souvislost; i ta tu však absentovala.
9. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž své předchozí výhrady zopakovala. Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů nižších instancí a z důvodu, že se dovolací námitky shodovaly s odvolacími, s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, v podrobnostech odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůraznil, že pouhé pronášení nadávek není zavrženíhodným jednáním poškozeného, jak předvídá skutková podstata trestného činu zabití. Upřesnil dále, že i kdyby se výhružky střelnou zbraně vzaly za prokázané, nebyly učiněny bezprostředně (v rozumně časové souvislosti) před jednáním stěžovatelky; zbraň poškozený ani neměl reálně v dosahu (měla být dle výpovědi stěžovatelky uschována na chatě). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2011
Michaela Židlická v. r. předsedkyně senátu