Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2023 č. j. 36 Co 283/2023-457 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2023 č. j. 0 P 233/2019-423, 14 P a Nc 270/2022, 14 P a Nc 348/2022, 14 P a Nc 118/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a nezletilé B. K. a M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se v posuzovaném řízení zabývaly: 1) návrhem matky nezletilé M. K. (dále jen "matka") ze dne 13. 9. 2022 na změnu úpravy styku nezletilé se stěžovatelem (otcem), 2) návrhem stěžovatele ze dne 14. 11. 2022 na změnu péče o nezletilou dceru z výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů a 3) návrhem matky (učiněném při ústním jednání dne 17. 5. 2023) na zvýšení výživného, kterým stěžovatel přispívá na nezletilou dceru.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilou (výrok I.) a rozhodl o změně úpravy styku stěžovatele s nezletilou (každý sudý čtvrtek od 8.00 hodin do následujícího pondělí do 8.00 hodin), o podmínkách předávání nezletilé mezi rodiči v běžném režimu a o změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 2019 č. j. 0 P 233/2019-48 (výrok II.), a zvlášť upravil styk nezletilé se stěžovatelem o prázdninách (výrok III.). K návrhu matky nezletilé rozhodl soud o zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé a o dlužném výživném (výrok IV.). Obvodní soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu úpravy péče podle návrhu stěžovatele. Zdůraznil rovněž možnost dohody rodičů, která má podle soudu vždy přednost (pravděpodobně nejen ve vztahu k prázdninové úpravě styku, srov. bod 41 odůvodnění napadeného rozsudku).
4. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Odvolání otce neshledal důvodným a ztotožnil se se skutkovým základem věci zjištěným obvodním soudem, jakož i s jeho právním hodnocením. Městský soud zhodnotil rozsah styku stěžovatele s nezletilou nastavený obvodním soudem, jako poměrně široký, umožňující naplňovat rodičovskou odpovědnost a utvářet s ní nadále citové vazby. Daná úprava navíc podle soudu koresponduje s vyjádřeným názorem nezletilé, která by sice byla ráda s oběma rodiči, péči matky však preferuje.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy namísto vyhovění jeho návrhu na nařízení střídavé péče jeho styk s nezletilou naopak zúžily. Tento závěr je podle stěžovatele v rozporu s odůvodněním soudu a zjištěným skutkovým stavem - přáním dcery být s oběma rodiči, jeho schopností o dceru řádně pečovat, souhlasem stěžovatele s nastaveným individuálním plánem či opakovanými (dřívějšími) incidenty při předávání dcery (zaviněnými matkou). Obecné soudy naopak zdůraznily skutečnosti negativně vyznívající proti stěžovateli, zejména událost, kdy si stěžovatel přijel dceru vyzvednout v doprovodu družky v podnapilém stavu (situaci řešila Policie ČR). Soudy podle něj v průběhu řízení nepostupovaly správně a nestranně, některé skutečnosti prokazovaly zjevně nedostatečně (například podmínky pro pobyt dcery u jeho matky) a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
6. Argumentace stěžovatele se rovněž opírá o vybrané pasáže rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně nálezů ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477) či ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel z nich dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly zásady nastavené Ústavním soudem pro rozhodování o střídavé péči. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatele nevychází z nejlepšího zájmu jeho dcery, o jejíž péči by se měli s matkou rovnoměrně dělit. Současně zdůrazňuje, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 nemůže soud učiněný závěr o nevhodnosti a nepovolení střídavé péče odůvodnit obecně odkazem mimo jiné na komunikační potíže rodičů či nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí proti rozhodnutí obecných soudů o zvýšení výživného pro nezletilou.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem (dříve zákonem o rodině) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
12. V otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a stále častěji akcentuje zejména potřebu individuálního přístupu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem daného případu. Mimo jiné například v usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15
(body 14 až 17) či usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23
(bod 13), uvedl, že jakkoliv je situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Vždy je zapotřebí posuzovat každý spor velice individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Dále v usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18
, Ústavní soud zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
13. Pokud jde o situaci v nyní posuzované věci, napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházela dohoda rodičů, schválená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 2019 č. j. 0 P 233/2019-48. Na základě takto schválené dohody byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky a rozsah styku stěžovatele s nezletilou byl stanoven od čtvrtka v sudém týdnu od 12.30 hodin do následujícího pondělí v lichém týdnu do 18.00 hodin a od středy v lichém týdnu od 12.30 hodin do čtvrtka 8.00 hodin. Oba obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilé je ponechat ji ve výlučné péči matky, a to mj. z důvodu přetrvávajících konfliktů mezi rodiči, neschopností domluvit se na základních otázkách spojených se střídavou péčí obou rodičů a s tím spojenými nároky na péči o nezletilou a jejímu střídaní ve více bydlištích (nezletilá má u matky mj. vhodnější zázemí a vlastní pokoj, při pobytu u stěžovatele pobývá střídavě v bytě u jeho matky či družky). Styk stěžovatele s nezletilou je podle soudů nastaven poměrně široce, přičemž změny doznalo zejména nastavení mnohem širšího styku stěžovatele s nezletilou o prázdninách. Obecné soudy se shodly na tom, že neshledaly důvod měnit již daný, zaběhlý a fungující stav (pozn.: až na změnu v podobě faktického zrušení styku v podobě jednoho "pracovního" dne lichého týdne, což odůvodnily snahou o eliminaci konfliktů při předávání dcery). Své závěry přitom opřely o návrh kolizního opatrovníka, obsah pohovoru s nezletilou, výpověď obou rodičů a také o zprávy ze šetření v místě bydliště obou rodičů.
14. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy se řádně zabývaly situací jak nezletilé, tak i obou rodičů. Hodnotily přitom kriticky nejen okolnosti na straně stěžovatele (situaci, kdy v podnapilém stavu vyzvedával dceru a obecně požívání alkoholu, o čemž vypovídala mj. i sama nezletilá), tak i na straně matky (v minulosti odmítala předávat nezletilou stěžovateli). Obvodní soud rovněž zdůraznil, že nezpochybňuje velmi dobrý vztah stěžovatele a nezletilé a jeho schopnost péče o ní (jeho otcovskou roli označil jako nezastupitelnou). Při posuzování nejlepšího zájmu nezletilé avšak ani jeden ze soudů neshledal naplnění důvodů pro nařízení střídavé péče rodičů. Argumentace obecných soudů, jakkoliv není nijak rozsáhlá, nepostrádá logiku a opírá se zejména o konkrétní zjištění a o poznatky již zavedeného styku nezletilé s oběma rodiči. Konečné rozhodnutí je přitom činěno v souladu s postojem a přáním nezletilé, vyjádřeným v rámci pohovoru před soudem. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele tak byly konkrétní důvody, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Ústavní soud v takto postavených závěrech obecných soudů neshledal porušení základních práv stěžovatele.
15. Nejlepší zájem dítěte se přitom jako klíčové kritérium objevuje konstantně též v judikatuře Ústavního soudu. Podstatný je závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18 , bod 12). Obecné soudy v posuzované věci uvedeným požadavkům dostály.
16. Stěžovatel podstatnou část argumentace obsažené v ústavní stížnosti opírá o vybrané pasáže judikatury Ústavního soudu (viz výše bod 6). Ústavní soud již výše upozornil na to, že spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí jsou silně individualizované. Judikatura Ústavního soudu sice formuluje obecné principy, ale nikoliv jednoznačná pravidla, jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí. Rovněž výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče představují v prvé řadě referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu [viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685), bod 25].
17. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud považuje jejich výklad podústavního práva za ústavně konformní; jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
18. Nelze rovněž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Ústavní soud proto na závěr, spíše jako obiter dictum, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti neprodleně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu