Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti zásahu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 424/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z petitu ústavní stížnosti bylo s určitými obtížemi (násobenými mimoběžným odůvodněním návrhu) možno dovodit, že se stěžovatel domáhal přezkumu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 424/2008. Návrh, aby Ústavní soud tomuto soudu přikázal v uvedeném řízení bez průtahů pokračovat, je však zjevně nesmyslný, neboť řízení před soudem prvního stupně bylo ukončeno vydáním rozsudku ze dne 7. 9. 2009 čj. 41 C 424/2008-44, který byl posléze potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2001 čj. 30 Co 60/2010-74.
Stížnostní žádání, na základě něhož by měl Ústavní soud přikázat nalézacímu soudu, aby pokračoval v řízení již pravomocně ukončeném, je navíc materiálně návrhem na obnovu řízení, a tudíž návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud - slovy zákona o Ústavním soudu - příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 dostupný na http://nalus.usoud.cz) ve vztahu k druhému petitorně formulovanému požadavku plyne, že ústavní stížnost směřující proti průtahům řízení, jež již bylo pravomocně ukončeno, je návrhem nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Možnost znovuotevření sporu před nalézacím soudem mohla by se odvinout pouze od zrušení rozsudku nalézacího a odvolacího soudu; takový požadavek však stěžovatel ani po výzvě Ústavního soudu nepřednesl. Na okraj možno jen poznamenat, že i v případě jeho předložení šlo by o návrh opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť k doručení rozsudku Městského soudu v Praze čj. 30 Co 60/2010-74 do rukou stěžovatelova zástupce došlo dávno před uplynutím lhůty pro podání ústavní stížnosti kogentně stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Existence dovolacího řízení zastaveného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 čj. 30 Cdo 4094/2010-87 pro nedoložení řádného zastoupení dovolatele (nyní stěžovatele) nemohla by mít ve vztahu k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti žádný význam, neboť citované rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na soudním uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ani toto usnesení dovolacího soudu stěžovatel výslovně zrušit nenavrhl. Protože je však v ústavní stížnosti byť okrajově zmínil (s nikterak neodůvodněným tvrzením, že jde o rozhodnutí nesprávné) a k ústavní stížnosti kopii toho rozhodnutí předložil, přezkoumal Ústavní soud i stěžovatelovo tvrzení o nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu. Nic protiústavního však na průběhu dovolacího řízení a na rozhodnutí dovolacího soudu neshledal, pročež zmíněné holé stěžovatelovo tvrzení odmítl jako zjevně neopodstatněné; na správně Nejvyšším soudem formulované důvody, pro něž bylo (a musilo být) dovolací řízení zastaveno, Ústavní soud odkazuje.
Každý z důvodů shora vyložených postačoval k závěru o nutnosti rozhodnout, jak jest ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Návrh byl proto odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a), d) a e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. ledna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu