Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Pospíšilové, zastoupené JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti výroku III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2023 č. j. 29 Co 293/2023-409, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Gottwalda, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 15 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku III a IV v záhlaví označeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále právo vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal vůči stěžovatelce, jeho matce, náhrady škody a ochrany osobnosti s nárokem na přiznání nemajetkové újmy v penězích. Újma měla vedlejšímu účastníkovi vzniknout v souvislosti s výpovědí ústních dohod uzavřených při vypořádání společného jmění manželů mezi stěžovatelkou a otcem vedlejšího účastníka, Ing. Michalem Gottwaldem, a následným vystěhováním vedlejšího účastníka z bytu stěžovatelky. Obsahem dohod mělo být užívání bytu stěžovatelky a jeho následné převedení do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka. Stěžovatelce měl být za to snížen dluh vůči Ing. Josefu Gottwaldovi, otci Ing. Michala Gottwalda. Vedlejší účastník tak byt užíval a byl povinen hradit pouze náklady na služby za užívání bytu a správu společných částí domu a pozemku. Po vyostření rodinných vztahů stěžovatelka vypověděla veškeré dohody o užívání bytu a vyzvala vedlejšího účastníka, aby jej do 31. 5. 2018 vyklidil. Vedlejší účastník výzvě nevyhověl. Po určité době byla vedlejšímu účastníkovi doručena další výzva, přičemž ani té nevyhověl a následně byl dne 29. 6. 2020 za účasti bezpečnostní agentury a Policie České republiky vystěhován. V průběhu řízení vzal vedlejší účastník žalobu zcela zpět. V mezidobí však stěžovatelka uplatnila vzájemný návrh na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 345 884 Kč za užívání bytu bez právního důvodu v období od 1. 6. 2018 do 29. 6. 2020.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 28 C 366/2020-365 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 345 000 Kč a zároveň povinnost nahradit jí náklady řízení. Považoval přitom za prokázané, že stěžovatelce byla Ing. Josefem Gottwaldem odpuštěna část dluhu. Tvrzení vedlejšího účastníka, že odpuštění dluhu bylo provázáno s dohodou o bezplatném užívání bytu, resp. že byt bude na vedlejšího účastníka v budoucnosti převeden, prokázáno nebylo. Od výzvy k vystěhování tak vedlejší účastník užíval byt bez právního důvodu a bezdůvodně se tak obohatil na úkor stěžovatelky.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu co do uložení povinnosti vydání bezdůvodného obohacení. Výrok o náhradě nákladů (výrok III) nicméně postupem podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, změnil tak, že snížil stěžovatelce přiznané náklady o 50 %. Stejným postupem snížil i přiznané náklady odvolacího řízení (výrok IV). Tento postup zdůvodnil městský soud relativně nízkým příjmem vedlejšího účastníka, jeho výdaji na bydlení, a skutečností, že jde o spor vycházející ze špatných rodinných vztahů.
5. Podle stěžovatelky městský soud svévolně a bez řádného odůvodnění snížil náhradu nákladů řízení v její neprospěch, přičemž v postupu odvolacího soudu lze spatřovat nepřípustnou libovůli. Důvody, na kterých městský soud své rozhodnutí postavil, jsou v rozporu s provedeným dokazováním a neodpovídají judikaturně ustáleným důvodům pro přípustnost moderace náhrady nákladů řízení. Relativně nízký příjem vedlejšího účastníka a výdaje na bydlení samy o sobě nemohou obstát. Vedlejší účastník navíc sám v řízení potvrdil, že v určitou dobu disponoval částkou 1,5 milionu Kč a v době výslechu měl mít pouze 250 000 Kč. Městský soud tak měl k těmto okolnostem vést dokazování a nikoliv vyjít pouze z tvrzení vedlejšího účastníka. Pokud jde o špatné rodinné vztahy, není odůvodnění v napadeném rozsudku dostatečné. Bez zkoumání, kdo zapříčinil špatné rodinné vztahy, nelze bez dalšího snížit náhradu nákladů řízení.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Rozhodnutí o nákladech totiž zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), dále nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11, a ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20 , (N 57/105 SbNU 148), bod 14]. Ústavněprávního významu (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) může takové rozhodnutí nabýt pouze při extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona [např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 121/24 , bod 8, dále nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3), bod 10, a ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 21].
9. Výše uvedené závěry o omezeném přezkumu nákladů řízení o to více platí pro případy rozhodování podle § 150 o. s. ř. Jde o ustanovení obsahující zvláštní zmírňovací oprávnění soudu pro situace, kdy je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. již výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 121/24 , bod 9). Jeho využití musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08
(N 59/61 SbNU 3), bod 11].
10. Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci stěžovatelkou uvedené námitky naplňovaly dostatečnou intenzitu pro kasační postup. Případné nedostatky napadeného rozsudku nedosahují ústavněprávní dimenze. Jakkoliv lze souhlasit se stěžovatelkou, že pouhý nízký příjem vedlejšího účastníka nepostačuje k aplikaci § 150 o. s. ř. [srov. nález ze dne 4. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2920/08
(N 59/61 SbNU 3), bod 13], městský soud svůj postup nezdůvodnil pouze těmito okolnostmi.
11. Stěžovatelka dále zpochybňuje, že by špatné rodinné vztahy mohly vést k připuštění moderace, protože nejde o důvod vyplývající z ustálené judikatury. Ústavní soud se podobnými námitkami již v minulosti zabýval. Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. nelze vymezovat jakýmkoliv taxativním výčtem (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2266/22 , bod 11). Ústavní soud v souvislosti s námitkou stěžovatelky poukazuje i na komentářovou literaturu, která výslovně mezi důvody pro postup podle § 150 o. s. ř. uvádí spory mezi příbuznými, v nichž bude uplatněný nárok po právu, avšak z hlediska mravnosti a vyšších principů by bylo přiznání náhrady nákladů příliš tvrdé (JANEK, Kryštof; JIRSA, Jaromír. § 150. In: JIRSA, Jaromír; BERAN, Vladimír; DOLEŽAL, Marek; HAVLÍČEK, Karel; JANEK, Kryštof et al. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1.1.2023. Kniha I., § 1-250l občanského soudního řádu. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023.).
12. Ústavněprávní relevance nedosahují ani námitky týkající se nedostatečného dokazování špatných vztahů. Obvodním soudem provedené rozsáhlé dokazování vypovídá i o vzájemných vztazích v rodině a jak již bylo výše uvedeno, bylo primárně na rozhodnutí obecného soudu, aby s využitím poznatků plynoucích z dlouhodobé aplikační praxe zvážil, zda okolnosti konkrétního případu vyžadovaly využití moderačního práva.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu