Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Lančíka, zastoupeného JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2023 č. j. 3 Afs 335/2021-59, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění a jejích příloh se podává, že stěžovatel v roce 2018 uzavřel kupní smlouvu na pozemek p. č. X1 (orná půda) a pozemek p. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. X3, rodinný dům, v katastrálním území Brno-Jundrov. Kupní cena byla sjednána v celkové výši 8 000 000 Kč, přičemž kupní cena za pozemek p. č. X2 byla sjednána ve výši 4 814 136 Kč a kupní cena za pozemek p. č. X1 byla sjednána ve výši 3 185 864 Kč. Dne 10. 7. 2019 vydal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj platební výměr, jímž byla stěžovateli vyměřena daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 127 436 Kč za pozemek p. č. X1 (orná půda). Odvolání stěžovatele vedlejší účastník zamítl. Podle daňových orgánů došlo k převodu dvou pozemků a osvobození od daně upravené v § 7 odst. 1 písm. a) zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, v rozhodném znění ke dni 17. 7. 2018 (dále jen " zákonné opatření"), lze přiznat pouze pozemku p. č. X2, jehož součástí je stavba rodinného domu. Správní žalobu stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Stěžovatel podal kasační stížnost, kterou později doplnil.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Část kasační argumentace (geometrický plán nesloužil k rozdělení pozemku p. č. X1, nýbrž k zaměření stavby rodinného domu, a vyměření daně z nabytí nemovitých věcí se opíralo o vadný stav evidovaný v katastru nemovitostí) shledal nepřípustnou, neboť neměla svůj předobraz v žalobě. Předložené listiny, z nichž vyplývalo, že katastrální úřad provedl v dubnu 2023 sloučení pozemku p. č. X1 (orná půda) do pozemku p. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří) na základě revize údajů katastru, podle něj představovaly skutkové novoty (§ 109 odst. 5 s. ř. s.).
4. Nejvyšší správní soud konstatoval, že na základě geometrického plánu došlo k vyčlenění nově evidovaného pozemku p. č. X2 z pozemku p. č. X1. Pozemek p. č. X2 byl od pozemku p. č. X1 oddělen rozhraním způsobu využití pozemku ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Stěžovatel tak na základě kupní smlouvy nabyl do vlastnictví dva pozemky. Osvobození od daně podle § 7 odst. 1 písm. a) zákonného opatření ale dopadá výhradně na pozemek, jehož součástí je dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu.
5. Stěžovatel namítá, že geometrický plán, který katastrální úřad potvrdil v roce 2017, neměl sloužit k rozdělení pozemku p. č. X1, nýbrž k zaměření stavby rodinného domu za účelem zapsání do evidence v katastru nemovitostí. V souvislosti se zapsáním stavby rodinného domu měl katastrální úřad celý pozemek p. č. X1 změnit z druhu orná půda na druh zastavěná plocha a nádvoří, nikoli z pozemku p. č. X1 vydělit nový pozemek p. č. X2. Proto katastrální úřad v roce 2023 provedl sloučení na základě revize údajů katastru, která má deklaratorní účinky.
6. Vyměření daně z nabytí nemovitých věcí se opíralo o vadný stav evidovaný v katastru nemovitostí, jež byl napraven uvedením do skutečného stavu v roce 2023. Pro daň z nabytí nemovitých věcí neplatí stav evidovaný v katastru nemovitostí, nýbrž skutečný stav. Listiny katastrálního úřadu osvědčovaly skutkový stav existující ke dni 17. 7. 2018 a nešlo o skutkové novoty. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 21. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 2193/19 (N 83/105 SbNU 350). Stěžovatel v žalobě nemohl uplatnit námitky týkající se nesprávného rozdělení pozemku p. č. X1, neboť sloučení inicioval ex offo katastrální úřad až v roce 2023. Neprojednání části kasačních námitek tak porušilo stěžovatelova práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
7. Potvrzením geometrického plánu nevznikly dva pozemky. U jednoho pozemku pouze vznikly dva druhy užívání a dvě parcelní čísla. Pro osvobození od daně je podstatné, zda je stavba rodinného domu součástí pozemku jako takového. Nemůže obstát výklad zužující osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí jen na určité parcelní číslo, na němž se nachází stavba. Nejvyšší správní soud interpretuje § 7 odst. 1 písm. a) zákonného opatření způsobem, který se ocitá mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti a rozšiřuje daňovou povinnost, čímž porušuje čl. 11 odst. 5 Listiny. Smyslem citovaného ustanovení je naplnění cíle dosažitelnosti a dostupnosti bydlení. Pozemek pod rodinným domem a pozemek okolo rodinného domu tvoří jeden funkční celek a plní stejnou funkci spočívající v uspokojení bydlení. Pokud by byl pozemek okolo domu odstraněn, nebylo by možné rodinný dům užívat. Nedává tak smysl, že jeden z pozemků podléhá osvobození od daně a druhý ne. Jde o porušení zákazu diskriminace a o neproporcionální zatížení autonomní sféry jednotlivce.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Nejvyšší správní soud je naproti tomu orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, jak ostatně předvídá mechanismus popsaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního [nález ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20
(N 233/103 SbNU 372)]. Při výkonu této pravomoci je přirozeně povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17
(N 135/90 SbNU 227)]. Ústavní soud je povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 315/14
(N 112/85 SbNU 837)].
11. Ustanovením § 104 odst. 4 s. ř. s. jsou stěžovatelé omezeni v okruhu námitek, které mohou přípustně předložit Nejvyššímu správnímu soudu. Toto ustanovení spoluvytváří zákonem stanovený postup uplatňování práva před Nejvyšším správním soudem (nález sp. zn. III. ÚS 3997/19 , bod 78). Pravidlo koncentračního mechanismu obsažené v § 109 odst. 5 s. ř. s. (nemožnost navrhovat nové skutečnosti v řízení o kasační stížnosti) může být prolomeno jinou normou, která požívá aplikační přednost podle čl. 10 Ústavy - např. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu [nález ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3997/19
(N 101/100 SbNU 163)]. Z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny není v rozporu s právem na přístup k soudu, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud považuje za nutné předně zdůraznit, že část stěžovatelovy argumentace v řízení o kasační stížnosti byla shledána nepřípustnou, neboť neměla předobraz v žalobě. Sloučení pozemků podle Nejvyššího správního soudu zase představovalo skutkovou novotu, ke které nepřihlédl. Jádro stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti přitom ale spočívá právě v tom, že geometrickým plánem byl v roce 2017 z pozemku p. č. X1 (orná půda) chybně vydělen pozemek p. č. X2 (zastavěná plocha a nádvoří). Ve skutečnosti však měl být pouze změněn druh pozemku p. č. X1 z orné půdy na zastavěnou plochu a nádvoří. To podle stěžovatele potvrzuje revize údajů katastru z roku 2023, která deklaruje skutečný stav, který zde trval od roku 2017.
13. Stěžovatel nijak blíže nevysvětluje, proč nemohl už v žalobě namítat, že geometrický plán nesloužil k rozdělení pozemku p. č. X1 a že vyměření daně z nabytí nemovitých věcí se opíralo o vadný stav evidovaný v katastru nemovitostí. Pouze tvrdí, že to nebylo možné, protože k revizi údajů došlo až později. K revizi údajů sice došlo až v roce 2023, pokud se ale stěžovatel domníval, že údaje v katastru jsou chybné, nic mu nebránilo, aby tuto argumentaci uplatnil už v žalobě, jakkoli bez podložení revizí údajů katastru.
14. Nejvyšší správní soud se nezabýval stěžovatelem předloženými listinami katastrálního úřadu, které potvrzují sloučení pozemků p. č. X1 a p. č. X2, neboť byly vydány až po vydání rozsudku krajského soudu. Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu je zákonnost rozsudku krajského soudu a vady řízení před krajským soudem. Uplatnění důkazu v řízení o kasační stížnosti, který před krajským soudem předložen a navržen nebyl (a ani nemohl být uplatněn), o žádném pochybení krajského soudu svědčit nemůže a z hlediska přezkumu rozsudku krajského soudu nemá význam (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 2193/19 , bod 30). Nejde zároveň o skutkovou novotu, jejíž nezohlednění by vedlo k porušení čl. 3 Úmluvy. Nejvyšší správní soud tak z ústavního pohledu nikterak nepochybil, pokud postupoval v souladu s § 109 odst. 5 s. ř. s. a neshledal výjimečné důvody pro porušení koncentrace řízení, které ve stěžovatelově případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani relevantní argumentaci k prolomení § 109 odst. 5 s. ř. s. nepředložil.
15. Pokud jde o stěžovatelovy námitky ohledně vzniku samostatného pozemku p. č. X2, Nejvyšší správní soud se vznikem samostatného pozemku p. č. X2 zabýval a své závěry odůvodnil. Jak už Ústavní soud zdůraznil výše, není jeho úkolem plnit roli "superrevizní" instance a posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Stěžovatelův nesouhlas s právním posouzením Nejvyššího správního soudu sám o sobě o porušení jeho ústavně chráněných práv a svobod nesvědčí. Usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2414/23 neřeší otázku vzniku pozemku a není tak přiléhavé na posuzovanou věc. Jinou ústavněprávní argumentaci, která by byla pro tuto otázku relevantní, stěžovatel nepředložil.
16. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč osvobození podle § 7 odst. 1 písm. a) zákonného opatření dopadá výhradně na pozemek, jehož součástí je dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu a nikoli i na další pozemek, se kterým pozemek s rodinným domem tvoří funkční celek. Výklad Nejvyššího správního soudu je racionálně obhajitelný a nemůže být považován za jakkoli extrémní, aby vyvolal ústavněprávně relevantní dopady do práv stěžovatele. Nejde ani o stěžovatelem tvrzené rozšíření daňové povinnosti. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákonného opatření bylo předmětem daně z nabytí nemovitých věcí úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je pozemkem, stavbou nebo jednotkou nacházejícími se na území České republiky. Stěžovatel úplatně nabyl vlastnické právo k pozemku p. č. X1. Nejde tedy o situaci, kdy se předmětem zdanění stalo něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládal [a contrario např. nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07
(N 211/51 SbNU 639), bod 18]. Argumentaci ohledně porušení zákazu diskriminace stěžovatel nijak blíže nerozvedl.
17. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu