Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Vondruškové, zastoupené Mgr. Františkem Kaletou, advokátem, sídlem Šenovská 543/101, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2022 č. j. 57 Co 83/2022-137 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2021 č. j. 54 C 52/2020-104, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostrava - Městského obvodu Slezská Ostrava, sídlem Těšínská 138/35, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její zaručené právo na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 47 239 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že statutární město Ostrava je výlučným vlastníkem konkretizovaného bytového domu, jehož správa byla svěřena Městskému obvodu Slezská Ostrava. Stěžovatelka na základě smlouvy o nájmu ze dne 17. 9. 2007 užívala jeden byt v tomto domě, a protože neplatila řádně a včas nájemné, byla jí dána výpověď z nájmu. Po skončení nájmu stěžovatelka byt nadále užívala, avšak za užívání nic neplatila. Proto vedlejší účastník požadoval úhradu za užívání ve výši ujednaného nájemného a nákladů za skutečně spotřebované služby do dne 2. 10. 2018, kdy stěžovatelka byt odevzdala. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná, proto stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku a na nákladech řízení částku 3 090 Kč. V odůvodnění zdůraznil, že vyjma částek za spotřebované služby nejde o vydání bezdůvodného obohacení, takže za dobu užívání bytu bez právního důvodu náleží vedlejšímu účastníkovi částka, která odpovídá částce sjednané naposledy v nájemní smlouvě podle § 2295 zákona č. 89/22012 Sb., občanský zákoník, tudíž nepovažoval za významnou stěžovatelčinu námitku o závadnosti bytu (bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění napravil několik písařských chyb rozsudku okresního soudu (bod 5.) a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, zejména určením dne vyklizení bytu (bod 6.).
4. Podle stěžovatelky nedostály obecné soudy své povinnosti dostatečně se vypořádat se všemi provedenými důkazy a se všemi důkazními návrhy, přičemž vzaly za své bez dalšího tvrzení vedlejšího účastníka, naproti čemuž jí předložené důkazy zpochybnily s odkazem na skutečnosti projednané v jiných řízeních, v čemž spatřuje nerovnost účastníků řízení.
5. Stěžovatelka namítá, že okresní soud jednostranně založil celé rozhodování na nezjištěných skutečnostech týkajících se jednak stavu bytu, a okolností týkajících se jeho předání stěžovatelkou, a to jen na formálním hledisku předání klíčů pronajímateli. Tím, že okresní soud znemožnil provést jí navrhované důkazy a prokázat oprávněnost její právní argumentace co do použitelnosti § 2295 občanského zákoníku, bylo jí upřeno právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) a jako taková jsou rozhodnutí obou soudů vadná.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, případně který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Napadaná rozhodnutí byla vydána v jednom ze sporů, v nichž stěžovatelka a vedlejší účastník uplatňují svá tvrzená práva plynoucí ze vzniklého závazkového vztahu. Stěžovatelka, která v předchozích sporech nebyla úspěšná, podala ústavní stížnosti, jež Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 1705/19 a ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3046/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Také v nyní posuzované věci stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, přičemž tuto polemiku vedla již v řízení před nimi.
Ústavní soud zjistil, že s jejími argumenty se obecné soudy vypořádaly již v odůvodnění napadených rozhodnutí, tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat do skutkového a právního hodnocení obecných soudů v rovině podústavního práva. Soudy respektovaly právní režim nájemního vztahu, který vznikl podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přesvědčivě odůvodnily naplnění hypotézy § 2295 občanského zákoníku (implicite na základě § 3074 odst. 1 občanského zákoníku) a v souladu s jeho dispozicí rozhodly o autoritativním uložení povinnosti stěžovatelce.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu