Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 29. září 2021 č. j. 54 Co 200/2021-52 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. června 2021 č. j. 11 C 112/2021-41, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatel se žalobou podanou dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, domáhal, aby z exekuce vedené proti povinnému Vítu Bartoškovi ve prospěch vedlejší účastnice soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem, Exekutorský úřad Praha, byla vyloučena movitá věc (televizor LG), která byla soudním exekutorem pojata do soupisu movitých věcí. Uvedl, že předmětný televizor je jeho vlastnictvím, nikoli vlastnictvím povinného, a že jej zapůjčil Ing. Naděždě Sládkové, v jejímž vlastnictví je byt, v němž byl soupis věcí soudním exekutorem proveden.
O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2021 č. j. 11 C 112/2021-41 tak, že rozhodl o vyloučení předmětného televizoru z exekuce (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že vlastníkem televizoru je stěžovatel a svědčí mu tedy právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, a dále nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu jeho nákladů (výrok II.), když shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 občanského soudního řádu, pro které je namístě, aby si své náklady nesl každý z účastníků ze svého.
4. Proti nákladovému výroku II. se stěžovatel odvolal. Krajský soud však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). V odůvodnění poukázal na judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů v řízeních o žalobách podle § 267 občanského soudního řádu, zejména pak na závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07
. Krajský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice nebyla před podáním předmětné žaloby stěžovatelem ani soudním exekutorem vyrozuměna o tom, že vůbec a na základě jakých skutečností a důkazů se stěžovatel dovolává svého vlastnického práva k předmětnému televizoru, a tudíž neměla před podáním žaloby možnost tuto otázku sama posoudit a podání žaloby případně zabránit. Příčina uplatnění žaloby tak dle krajského soudu nespočívala na straně vedlejší účastnice, a proto bylo v souladu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v předmětném nálezu namístě aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 občanského soudního řádu, jak správně učinil okresní soud.
sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), na který odkazoval rovněž krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v tomto nálezu na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".
8. Jak Ústavní soud v předmětném nálezu uvedl, záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 1750/13 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 707/11 ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 269/11 ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. II ÚS 930/10 ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 881/09 ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 2289/08 ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2243/08 ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 546/06 ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. I.
ÚS 3043/07 ze dne 14. 1. 2008 a další), ovšem stejně tak aproboval i postup, kdy obecné soudy rozhodly, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1500/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3307/12 ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1617/11 ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 363/07 ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 499/08 ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 500/08 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 324/06 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/06 ze dne 27.
6. 2007 a další. Do úvah obecných soudů přitom zasahoval výjimečně (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 303/12 ze dne 29. 5. 2012).
9. Důvody, pro které by bylo možno zasáhnout do úvah obecných soudů o povinnosti k úhradě nákladů řízení, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak plyne ze shora uvedeného, je pro posouzení, zda lze v daném konkrétním případě v řízení o vylučovací žalobě v neprospěch ve věci samé úspěšného žalobce aplikovat § 150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů mu nepřiznat, rozhodné to, jakým způsobem žalobce bránil svá práva před podáním samotné žaloby a jaký byl postoj oprávněného (žalovaného) k jím vznesenému nároku.
V nyní souzené věci soudy poukázaly na to, že vedlejší účastnice (oprávněná) nebyla přítomna soupisu movitých věcí, když soudní exekutor vedlejší účastnici předem o jeho provedení neinformoval. O provedení soupisu byla vedlejší účastnice soudním exekutorem informována až následně, aniž by však v oznámení o provedení soupisu, které od soudního exekutora obdržela, byla jakákoli zmínka o tom, že stěžovatel, který byl k soupisu povinným přivolán, proti němu vznesl námitky. Stěžovatel následně bránil své právo podáním návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu dle § 68 exekučního řádu, přičemž toto právo dokládal pokladním dokladem o koupi předmětného televizoru.
Tento jeho návrh byl však soudním exekutorem zamítnut. Rovněž o tomto návrhu stěžovatele a o rozhodnutí soudního exekutora o něm nebyla vedlejší účastnice informována (a to ani stěžovatelem, ani soudním exekutorem). O skutečnosti, že stěžovatel uplatňuje svá práva k předmětnému televizoru, se tak vedlejší účastnice dozvěděla až poté, co jí byla soudem doručena žaloba stěžovatele k vyjádření. Z právě uvedeného je zřejmé, že vedlejší účastnice objektivně před podáním vylučovací žaloby neměla žádnou informaci o tom, že stěžovatel uplatňuje k předmětnému televizoru právo, které exekuci nepřipouští, a neměla tedy možnost podání žaloby zabránit.
10. Za podstatné Ústavní soud navíc považuje také to, že stěžovatel před podáním žaloby důsledně nehájil svá práva, když své vlastnické právo dokládal toliko pokladním dokladem o koupi předmětného televizoru, z něhož však jeho vlastnické právo nevyplývalo, jak shodně se soudním exekutorem uzavřel i okresní soud. Teprve krátce před nařízeným jednáním před okresním soudem stěžovatel poprvé navrhl také provedení důkazu výslechem svědků (Ing. Sládkové a povinného), jimž okresní soud nakonec uvěřil a na jejichž základě žalobě vyhověl.
Je proto zřejmé, že i pokud by vedlejší účastnice byla soudním exekutorem o námitkách stěžovatele během provádění soupisu a následném návrhu na vyškrtnutí věci informována (což si dle názoru stěžovatele měla u soudního exekutora vymínit), patrně by nepřikázala soudnímu exekutorovi, aby televizor ze soupisu podle § 68 odst. 3 věty první exekučního řádu vyškrtl, neboť stěžovatel v této fázi řízení nepředložil žádné důkazy, které by jeho vlastnické právo dokládaly, když toto učinil až v průběhu řízení o vylučovací žalobě.
Pokud soudy za tohoto stavu rozhodly o tom, že je namístě nepřiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici, která zahájení řízení o vylučovací žalobě ani jeho výsledek nijak nezavinila, nemá Ústavní soud, co by soudům obou stupňů vytkl.
11. Na právě uvedeném není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že v pozici žalované vystupuje vedlejší účastnice (Česká republika), která ve věci vystupovala rovněž v pozici soudce. To proto, že shora uvedené závěry o možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu v řízeních o vylučovacích žalobách, v souladu s nimiž obecné soudy postupovaly rovněž v nynější věci, formuloval Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně a bez ohledu na to, jaký subjekt vystupoval v pozici oprávněného. Z napadených rozhodnutí také nikterak nevyplývá, že by obecné soudy v nynější věci vystupovaly vůči vedlejší účastnici vstřícněji, než by tak činily v případě jakéhokoli jiného žalovaného, když pečlivě zvážily všechny rozhodné okolnosti.
12. Jde-li o námitku, že aby se domohl svého práva, musel stěžovatel uhradit soudní poplatek, který v důsledku aplikace § 150 občanského soudního řádu nyní nese ze svého, což považuje za nespravedlivé, pak ani tuto neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť předmětné řízení od poplatkové povinnosti osvobozeno není a byť v něm stěžovatel byl úspěšný, je třeba zohlednit, že vedlejší účastnice na nutnosti toto řízení zahájit nenese žádný podíl. Naopak lze konstatovat, že tento podíl zčásti nese sám stěžovatel, neboť relevantní důkazy k prokázání svého vlastnického práva předložil právě až v řízení před soudem, nikoli již dříve v návrhu na vyškrtnutí věci, kterému tak nemohlo být vyhověno.
13. Poukazoval-li stěžovatel konečně též na to, že exekuční řízení, v jehož rámci k soupisu předmětného televizoru došlo, byla v době podání ústavní stížnosti nepravomocně zastavena, konstatuje Ústavní soud, že tato skutečnost není pro posouzení, zda úspěšný účastník řízení o vylučovací žalobě má právo na náhradu nákladů řízení či nikoli, právně relevantní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu