Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JAPAVO, spol. s r.o., sídlem Dostihová 624, Slušovice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 4 Afs 33/2025-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu dodatečným platebním výměrem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 6903802/15/2004-52525-707801 doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 183 200 Kč a dodatečně zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 518 176 Kč. K uvedenému stanovení daně přistoupil na základě výsledku daňové kontroly provedené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, během které stěžovatelka neprokázala naplnění podmínek pro vznik nároku na uplatnění nákladových položek v podobě plnění přijatých od společnosti X, do daňově účinných výdajů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Vedle zmíněné daňové povinnosti stěžovatelce stanovil také povinnost uhradit penále v celkové výši 62 548 Kč.
3. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017 č. j. 17750/17/5200-11431-706871 uvedený dodatečný platební výměr změnil tak, že doměřenou daň zvýšil na částku 319 600 Kč a stanovené penále zvýšil na částku 69 101 Kč. Po opakovaném zásahu Nejvyššího správního soudu ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který (v pořadí již třetím rozsudkem) ze dne 30. 12. 2024 č. j. 9 Af 27/2017-175 žalobou napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil v části stanovující penále z doměřené daně a věc v tomto rozsahu vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Ve zbytku pak městský soud žalobu zamítl.
4. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 9 Af 27/2017-175 Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Vyvrátil přitom stěžovatelčiny námitky, jež směřovaly k dokazování provedenému orgány finanční správy. Konstatoval, že tyto orgány nepochybily při hodnocení rozložení a přenesení důkazního břemene, posouzení zákonnosti získání informací od Policie České republiky, či hodnocení jednotlivých důkazních prostředků provedených v daňovém řízení.
5. Stěžovatelka namítá, že orgány finanční správy vystavěly svá rozhodnutí v zásadní části na informacích poskytnutých Policií České republiky a získaných v trestním řízení týkajícím se prověřování podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně jednatelem společnosti X, aniž by tyto poznatky jakkoli verifikovaly vlastním dokazováním. Má za to, že "správce daně nemůže legitimně využívat výsledky úkonů, které jsou přípustné jen v rámci trestního řízení a jen pro účely trestního řízení, pro účely správy daní." Stěžovatelka zdůrazňuje, že správce daně je povinen opatřovat důkazy procesně přípustným způsobem a nesmí nahrazovat vlastní důkazní činnost přebíráním důkazů z trestního řízení, do něhož stěžovatelka nemá procesní přístup. Kriticky se vymezuje zejména vůči využití vysvětlení zaznamenaných v trestním spise, neboť má za to, že v daňovém řízení není podání vysvětlení vůbec považováno za způsobilý důkaz. Namítá, že daňové orgány i soudy nekriticky vycházely z původních podezření z trestního řízení, navzdory tomu, že tato podezření neobstála (stěžovatelka odkazuje na zprošťující rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 12. 2018 č. j. 48 T 76/2016-4266).
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek týkajících se skutkového stavu uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných správními soudy.
9. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti namítá, že správce daně pochybil využitím informací od policejních orgánů. Soudy ovšem tuto námitku vyvrátily a vysvětlily, že daňové orgány získaly informace, na jejichž základě nabyly pochybnosti ohledně uskutečnění stěžovatelkou avizovaných plnění od společnosti X, zákonným způsobem. Nejvyšší správní soud současně ověřil, že v daňovém řízení proběhlo řádné dokazování, v němž byl stěžovatelce poskytnut dostatečný prostor k odstranění těchto pochybností a zároveň prokázání svých tvrzení.
10. Ústavní soud k námitkám stěžovatelky doplňuje, že využívání informací z trestního řízení v daňovém řízení není ojedinělou záležitostí. Judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 30. 1. 2008 č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 7. 2009 č. j. 1 Afs 19/2009-57, č. 1936/2009 Sb. NSS, RACING TEAM, bod 24, včetně citací ústavní judikatury, srov. tamtéž body 29 až 36 pro argumentaci evropským a srovnávacím právem, nebo ze dne 20. 1. 2023 č. j. 8 Afs 92/2022-239, bod 71 a násl.) v odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 232/02
(N 134/28 SbNU 143), jehož se ostatně dovolává i stěžovatelka, vymezuje ústavněprávní limity takového postupu. Vyžaduje, aby takové informace byly pořízeny nezávisle, tj. zejména nemohou být v trestním řízení získány účelově proto, aby se správce daně vyhnul povinnosti provést vlastní dokazování a umožnit daňovému subjektu vyjádřit se k provedeným důkazům, v souladu se zákonem a aby byly daňovému subjektu zpřístupněny. Těmto požadavkům postup daňových orgánů v nyní posuzované věci dostojí. Ve stěžovatelčině případě poskytly policejní orgány správci daně informace v souladu s právními předpisy oficiální cestou a zcela dobrovolně. Správní rozhodnutí přitom nestojí pouze na poznatcích policejních orgánů, neboť správce daně i vedlejší účastník řízení provedli vlastní šetření a dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 23; srov. rozsudek městského soudu, bod 139).
11. Stěžovatelka se tedy mýlí, uvádí-li, že záznam o vysvětlení podaném v trestním řízení apriorně nelze v daňovém řízení považovat za způsobilý důkaz. Argumentace stěžovatelky, že u podání vysvětlení, příp. u výslechů osob provedených v trestním řízení, nebyla přítomna a nemohla uplatnit svá procesní práva (účastnit se při tomto procesním úkonu a klást vysvětlující otázky), by mohla být úspěšná jen za situace, pokud by se tímto způsobem daňové orgány vyhýbaly provedení téhož důkazu v probíhajícím daňovém řízení (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2008 č. j. 7 Afs 99/2007-62). O takový případ však nyní nejde. Výslech jednatele společnosti X, byl proveden rovněž v daňovém řízení (srov. bod 23 napadeného rozsudku). Nedošlo tedy k popření zásady přítomnosti při dokazování a k zásahu do procesních práv stěžovatelky.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se řádně vypořádal s argumentací stěžovatelky a dospěl k logickým právním závěrům, které odůvodnil ústavně konformním způsobem. Závěr správních soudů o tom, že správní orgány v posuzované věci v souvislosti s informacemi získanými od Policie České republiky nepochybily, z hlediska ústavněprávního plně obstojí.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky a ze shora uvedených důvodů její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. prosince 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu