Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Olgy Hrazdilové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou, sídlem Pekařská 384/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 3229/2021-137, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2021 č. j. 49 Co 30/2019-111 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. října 2018 č. j. 48 C 161/2016-88 ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. listopadu 2018 č. j. 48 C 161/2016-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Knápka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), ve znění opravného usnesení, bylo určeno, že vlastníkem tam konkretizovaného rodinného domu je vedlejší účastník (žalobce) [I. výrok], a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky (žalované) nahradit mu náklady řízení (II. výrok). Podle zjištění městského soudu byli jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí zapsáni oba účastníci řízení, každý s podílem ideální poloviny, de facto vlastníkem však byl pouze vedlejší účastník. Mezi účastníky dříve probíhalo řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti - soudy v tomto řízení dospěly k závěru, že vedlejší účastník nabyl vlastnictví k nemovitosti originárně výstavbou, a proto návrh na vypořádání spoluvlastnictví zamítly. Proti těmto rozhodnutím podaná ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 823/17 jako zjevně neopodstatněná. V posuzované věci městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že nabyl vlastnictví k nemovitosti výstavbou, přičemž naopak skutková tvrzení stěžovatelky, že nemovitost nevznikla svépomocně, ale byla postavena účastníky společně na základě ústní smlouvy o dílo uzavřené se zhotovitelem, prokázána nebyla. Po provedeném dokazování městský soud uzavřel, že oproti předcházejícímu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by v nynějším řízení svědčily ve prospěch stěžovatelčiných tvrzení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a k námitkám stěžovatelky uzavřel, že otázka nabytí vlastnického práva vedlejším účastníkem výstavbou nemovitosti byla již závazně vyřešena v předchozím řízení, přičemž tímto řešením byly soudy vázány i v posuzované věci o určení vlastnického práva k nemovitosti. Vedlejší účastník přitom ani později postavení výlučného vlastníka nemovitosti ve prospěch stěžovatelky neztratil; skutečnosti, které by prokazovaly opak, navíc v řízení ani nebyly tvrzeny. Závěr městského soudu, že vedlejší účastník je výlučným vlastníkem nemovitosti, byl proto správný.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť žádná ze stěžovatelkou předložených otázek nemohla založit jeho přípustnost. K první otázce, zda předběžná otázka řešená v prvotním soudním řízení pouze v odůvodnění rozhodnutí, kterým byl vynesen "negativní výrok", tj. žaloba byla zamítnuta, je závazně vyřešena pro následná soudní řízení mezi týmiž účastníky a není možno se od této předběžné otázky odchýlit, i když v následném soudním řízení došlo ke změně skutkové a důkazní situace, Nejvyšší soud uzavřel, že účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické či hypotetické otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka v dovolání neuvedla, k jaké následné změně skutkové či důkazní situace mělo dojít, aby neobstál původní závěr soudů o výlučném vlastnickém právu vedlejšího účastníka; otázka v tomto znění tak byla zcela hypotetická. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí vydané v dřívější věci týchž účastníků řízení, z něhož bylo zřejmé, že se stěžovatelka znovu domáhá přehodnocení procesu dokazování provedeného v tomto dřívějším řízení, a žádá, aby soudy tyto důkazy znovu posoudily a hodnotily jinak.
Městský soud přitom fakticky přezkum závěrů přijatých v původním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví opětovně provedl, přičemž opět dospěl k závěru o existenci výlučného vlastnického práva vedlejšího účastníka. Druhá otázka předložená v dovolání byla koncipována totožně, pouze s tím rozdílem, že by šlo o rozhodnutí, kterým byl vynesen "pozitivní výrok", tj. žalobě bylo vyhověno. I zde však Nejvyšší soud dospěl k tomu, že šlo o otázku zcela teoretickou a hypotetickou. Přípustnost dovolání nezaložila konečně ani třetí v něm formulovaná otázka, zda výsledek řízení v prvotním soudním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ohledně výlučného vlastnického práva vedlejšího účastníka zakládá pro následná řízení mezi týmiž účastníky překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť podle Nejvyššího soudu městský soud takovýto závěr v posuzované věci neučinil.
5. Stěžovatelka tvrdí, že soudy pochybily, odmítly-li vypořádat její námitky k písemné smlouvě o dílo, která byla uzavřena až dodatečně a účelově a která měla být z tohoto důvodu shledána neplatnou. Kdyby se soudy řádně zabývaly jejími tvrzeními (která dále podrobně rozvádí), nutně by dospěly k závěru, že vedlejší účastník není výlučným vlastníkem nemovitosti. Soudy však nesprávně vycházely z toho, že o existenci vlastnického práva vedlejšího účastníka bylo závazně rozhodnuto již v dřívějším řízení, čímž si nepřípustným způsobem usnadnily zjišťování skutkového stavu, k němuž mělo být provedeno náležité dokazování.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. Z § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá mimo jiné povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, včetně usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek odmítnut pro nepřípustnost. Ochrany svých práv se pak stěžovatel může proti takovému usnesení účinně domoci pouze tehdy, zpochybní-li ve své argumentaci závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. To však stěžovatelka v posuzované věci neučinila.
9. Byť je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení (též) usnesení Nejvyššího soudu coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měla stěžovatelka v dané věci k dispozici, veškeré její námitky směřují výhradně proti posouzení věci nižšími soudy. Proti konkrétním závěrům Nejvyššího soudu naopak stěžovatelka nic nenamítá a na důvody, které uvedený soud vedly k odmítnutí jejího dovolání, nijak nereaguje. Uvedený soud přitom - jak je patrno již z bodu 4 tohoto usnesení - stěžovatelce podrobně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů žádná z jí předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání, přičemž zároveň vypořádal i ty námitky, které stěžovatelka nyní (opět bez jakékoliv reflexe odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu) znovu uplatňuje v ústavní stížnosti.
10. Aby mohla být stížnostní argumentace úspěšná, musela by stěžovatelka - jak již naznačeno výše - ústavně relevantním způsobem zpochybnit důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, resp. musela by vyložit, v čem konkrétně Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil a v jakém ohledu porušil její ústavně zaručená práva; o nic takového se však nepokusila.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu