Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2006, sp. zn. 25 Co 546/2005, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 7 C 155/2000, takto:
1. Řízení se přerušuje.
2. Stěžovatelce se ukládá předložit Ústavnímu soudu ve lhůtě 10 dnů od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání podanému proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2006, sp. zn. 25 Co 546/2005.
Ústavní soud obdržel dne 12. 6. 2006 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti předmětným rozhodnutím dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil dle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť před Nejvyšším soudem probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
V řízení bude Ústavní soud pokračovat na návrh účastníků řízení nebo vedlejších účastníků po předložení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ústavní soud může v řízení pokračovat i bez návrhu (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 111 odst. 2 občanského soudního řádu). V zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost předložit rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. 7. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu
Stěžovatelky dále poukázaly na vadný postup okresního soudu, který ve věci rozhodoval několikrát a přestože mu krajský soud uložil, aby se zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží celý restituční nárok a aby vyzval vedlejšího účastníka k doplnění tvrzení a označení důkazů prokazujících, zda a jaký nárok u něj J. E. uplatnila, tento tak neučinil. Okresní soud se rovněž nezabýval tím, zda vedlejší účastník vyplatil náhradu J. V. oprávněně, neboť předmětný nárok nebyl projednán v dědickém řízení a jmenovaná nebyla jedinou dědičkou. Stěžovatelky konečně namítly i nesprávné právní posouzení věci, a to v důsledku chybné interpretace ustanovení § 20 zákona o půdě obecnými soudy. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98
je právo na náhradu za živý a mrtvý inventář svázáno s právem na vydání nemovitosti. Veškeré nemovitosti, původně patřící rodičům žalobkyně, manželům V., byly přitom vydány pouze žalobkyni a nikoliv J. E. či J.
V. Žalobkyně nemohla tuto námitku uplatnit dříve, neboť teprve dne 18. 1. 2006, tedy až poté, co byl vydán rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 1. 11. 2005 o smíru ve věci žaloby na zrušení darovací smlouvy, na jehož základě byly předmětné pozemky žalobkyni navráceny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudek krajského soudu č. j.
25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 svým nálezem zrušil. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelky sice výslovně nenavrhly zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, neboť v doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2008 bylo odkázáno na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž bylo požadováno toliko zrušení rozsudku okresního a krajského soudu, nicméně vzhledem k tomu, že na titulní straně přípisu ze dne 4. 3. 2008 byl rozsudek Nejvyššího soudu zahrnut do výčtu rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, a rovněž z odůvodnění tohoto přípisu bylo zřejmé, že stěžovatelky považují i toto rozhodnutí za protiústavní, interpretoval Ústavní soud ústavní stížnost, doručenou dne 12.
6. 2006, ve spojení s přípisem ze dne 4. 3. 2008, jímž byla doplněna, tak, že stěžovatelky se domáhaly rovněž zrušení rozsudku Nejvyššího soudu.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se tak v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořily námitky stěžovatelek vůči skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy a vůči interpretaci § 20 zákona o půdě. Pokud jde o skutková zjištění, Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Nutno podotknout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly toliko opakováním argumentace, uplatněné již v řízení před obecnými soudy, s níž se krajský i Nejvyšší soud podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Důkaz grafologickým posudkem byl zjevně nadbytečný vzhledem k právnímu názoru krajského soudu, že projev vůle směřující k uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě nemusel mít písemnou formu. Krajský soud na str. 4 svého rozsudku rozvedl, z čeho dovodil, že J. E. takovou vůli projevila a že ji projevila včas. V této souvislosti nebylo rozhodné určení konkrétního okamžiku, kdy se tak stalo, plně postačovalo zjištění, že projev vůle byl učiněn v zákonné lhůtě. Nálezy sp. zn. II. ÚS 111/97
a
I. ÚS 165/2000
, na něž stěžovatelka co do písemné formy odkazovala, se týkaly nároku na vydání nemovitostí a na nyní projednávanou věc tedy nedopadaly. Rozhodný nebyl ani rozsah, v němž J. E. o náhradu za živý a mrtvý inventář požádala, neboť Nejvyšší soud dospěl gramatickým výkladem ustanovení § 21 zákona o půdě k závěru, že toto se vztahuje toliko na vydání nemovitosti, nikoliv na poskytnutí náhrady dle § 20 zákona o půdě. Tento právní názor, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, podporuje rovněž teleologický výklad tohoto ustanovení obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95
(publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 82, str. 83 a násl.): "Ustanovení § 21 zákona o půdě směřuje k tomu, aby nevznikalo spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a osobou povinnou, které by znemožňovalo řádné užívání nemovitosti a muselo by být zrušeno a vypořádáno." Žalobkyni tedy podíl J. E. v části, v níž svůj nárok neuplatnila, připadnout nemohl.
Jestliže stěžovatelky uváděly, že žalobkyně byla výlučným vlastníkem nemovitostí, k nimž se náhrada za živý a mrtvý inventář vázala, nutno poukázat na skutečnost, konstatovanou již Nejvyšším soudem, že žalobkyně v řízení před soudem nalézacím ani před soudem odvolacím nic takového neuvedla, tzn. netvrdila, že by oprávněnou osobou byla pouze ona. Skutečnost, že ve věci vlastnictví pozemků probíhalo paralelně další soudní řízení, přitom žalobkyni ve vznesení takové námitky nikterak nebránilo. Okresní soud by v takovém případě posoudil vlastnictví k předmětným pozemkům jako předběžnou otázku nebo by řízení na potřebnou dobu přerušil.
Jelikož však stěžovatelka námitku, že je jedinou oprávněnou osobou, vznesla až v dovolacím řízení, kdy k ní vzhledem k § 241a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, již nemohlo být přihlédnuto, nezbylo Ústavnímu soudu než považovat s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti takovou námitku za nepřípustnou. Zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, se totiž uplatňuje nejen v rovině formální, nýbrž i v rovině obsahové, mající svůj výraz v povinnosti účinně namítnout porušení konkrétních práv již v řízení před obecnými soudy a nikoliv toliko v ústavní stížnosti.
Za řádné uplatnění námitky nelze považovat její vznesení v dovolacím řízení, kdy se jí dovolací soud s ohledem na zákonné meze přezkumu nemůže věcně zabývat. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost byla vesměs polemikou se závěry obecných soudů, a to v obdobném rozsahu jako v uplatněných opravných prostředcích. Pouhý nesouhlas stěžovatelek s výsledkem řízení však sám o sobě porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 4 3 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelky napadly rozhodnutí obecných soudů en bloc, tedy včetně výroku I. rozsudku okresního soudu, který byl pro ně ovšem příznivý. Ve vztahu k uvedenému výroku byla ústavní stížnost nepřípustná, a to jednak z toho důvodu, že žalobkyně tento výrok nenapadla odvoláním a nebyly tak ve vztahu k němu vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a jednak proto, že svou povahou nebyl způsobilý do právní sféry stěžovatelek negativně zasáhnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu