Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Therm Business, s. r. o., "v likvidaci", sídlem Střední 169/32, Dubí, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2023 č. j. 1 Afs 202/2022-69, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o lidských právech (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen "celní úřad") vydal dne 28. 5. 2020 dodatečné platební výměry, kterými snížil nárok na vrácení spotřební daně a doměřil stěžovatelce daň za zdaňovací období roku 2017 a první půlrok roku 2018. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání Generální ředitelství cel částečně změnilo rozhodnutí celního úřadu, avšak pouze z formálních důvodů, tzn. věcně odvolací argumentaci stěžovatelky nevyhovělo. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který podané žalobě nevyhověl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou doplnila podáním, v němž mimo jiné soudu navrhla, aby řízení ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, přerušil a současně rozhodl o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, neboť nepřisvědčil stěžovatelčiným argumentům, nevyhověl ani jejímu návrhu na položení předběžných otázek a ztotožnil se s posouzením věci krajským soudem v tom, že správní orgány nezasáhly do legitimního očekávání stěžovatelky v otázce vrácení spotřební daně z topných olejů. Shodně s krajským soudem též posoudil činnost stěžovatelky jako nesplňující předpoklady pro vrácení spotřební daně podle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Stěžovatelka totiž podle správních orgánů a soudů neobsluhovala zařízení k výrobě tepla, a tedy sama přímo teplo nevyráběla (neměla výrobu tepla trvale pod kontrolou), což je podmínka podle nich přímo vyplývající z § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její věci bylo nutné posoudit v otázce nároku na vrácení spotřební daně všechny prameny práva, a to nejen § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, ale především také směrnici Rady 2003/96/ES ze dne 27. 10. 2003, jejíž obecná systematika vychází ze zásady, že energetické produkty se zdaňují podle skutečného účelu použití. Podstatou celé věci je posouzení, zda minerální oleje stěžovatelky měly být zatíženy základní sazbou nebo sníženou sazbou spotřební daně; stěžovatelka byla vlastníkem topného oleje v okamžiku jeho přeměny na teplo.
5. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí explicitně neuvádí, zda a případně, kterou ze tří výjimek z povinnosti soudů poslední instance položit předběžnou otázku v daném případě využil, nemohlo dojít k naplnění ani jedné z výjimek z povinnosti položit předběžnou otázku. Podle přesvědčení stěžovatelky především právo Evropské unie je pro projednávanou věc stěžejní, princip proporcionality je přímo zakotven v čl. 52 Listiny základních práv Evropské unie.
6. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud není příslušný k výkladu unijního práva, nicméně je nepochybně oprávněn posoudit, zda v dané věci je aplikace práva Evropské unie pro případ stěžovatelky relevantní a zda Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaká z výjimek stanovených judikaturou Soudního dvora Evropské unie odůvodňuje postup, při němž Nejvyšší správní soud povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie nesplnil a předběžnou otázku nepoložil. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší správní soud nepoložil předběžnou otázku svévolně.
7. Stěžovatelkou nastolené otázce proporcionality, jako základní zásadě práva Evropské unie, se Nejvyšší správní soud prakticky nevěnoval. Z odůvodnění jeho rozsudku lze pouze nepřímo dovodit, že princip proporcionality porušen nebyl. Stěžovatelka je také přesvědčena o tom, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jejího základního práva legitimního očekávání v jednání orgánů veřejné moci, když při shodném modelu podnikání (výroby tepla) ji v dřívější době byl bez problémů přiznáván nárok na vrácení spotřební daně. V jiných oblastech veřejné správy (energetika, ochrana životního prostředí, správa daně z přidané hodnoty) je správními orgány stěžovatelka považována za výrobce či dodavatele tepla. Na postavení stěžovatelky a jí uskutečněné dodávky tepla by mělo být nahlíženo všemi správními orgány shodně. Ačkoli z hlediska spotřební daně dospěly celní orgány k závěru, že stěžovatelka nedodávala svým odběratelům teplo, nýbrž pouze zařízení na výrobu tepla a topný olej (a odběratelé si teplo vyráběli sami), přesto nebyla stěžovatelce současně doměřena daň z přidané hodnoty. Není možné a v právním státě obhajitelné, aby totožná smlouva a na ní založené totožné plnění byly z hlediska spotřební daně kvalifikovány jako smlouva o dodání topného oleje, zatímco z hlediska daně z přidané hodnoty jako smlouva o dodávce tepla, se zcela zásadními dopady na aplikaci rozdílných daňových sazeb a tím s likvidačními důsledky pro podnikatelskou činnost stěžovatelky.
8. Právo na ochranu vlastnictví bylo podle stěžovatelky zasaženo tím, že stěžovatelka jako smluvní výrobce a dodavatel tepla byla zákonnými podmínkami cenové regulace ceny tepla donucena poskytnout konečným spotřebitelům v ceně tepla sníženou sazbu spotřební daně, zatímco Česká republika vybrala od stěžovatelky již při pořízení topného oleje základní sazbu spotřební daně, jako by šlo o palivo pro pohon motorů. Od okamžiku pořízení topného oleje tak náklady cenové regulace nesla za Českou republiku v plné výši stěžovatelka. Celní úřad jako správce spotřebních daní má zajistit vrácení spotřební daně tak, aby topný olej použitý pro výrobu tepla byl v konečném důsledku zatížen právě a jen takovou výší spotřební daně, která byla zahrnuta do ceny tepla konečnému spotřebiteli tepla. Soudy stěžovatelce neposkytly ochranu proti excesivnímu vyměření spotřební daně celními orgány, tedy v podstatě proti zásahu do základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Generální ředitelství cel totiž ve věci stěžovatelky rozhodlo tak, že jí nenáleží právo na vrácení spotřební daně z topných olejů určených pro výrobu tepla, ač nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo použití předmětných topných olejů k jiným účelům než k výrobě tepla, tedy co by zavdávalo důvod k podezření ze zneužití daňového systému.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
11. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem vybočil z kautel řádného procesu či že by jeho rozhodnutí trpělo jiným ústavně významným nedostatkem.
12. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již obdobnou skutkovou a právní problematikou zabýval. V usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3248/21
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud jako ústavně konformní aproboval opakovaně vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu, podle něhož konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně není s to založit správní praxi, která by žadateli o vratku daně z minerálních olejů zakládala legitimní očekávání, neboť konkludentním vyměřením správní orgán věc neprověřuje ani po skutkové stránce ani po právní stránce. K tomuto východisku se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 17. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 1154/22
.
13. Nejvyšší správní soud potažmo i krajský soud přesvědčivě odůvodnily, že ani ve stěžovatelčině věci nemůže konkludentní vyměření nároku na vrácení spotřební daně založit správní praxi, která by jí zakládala legitimní očekávání, proto stěžovatelčina základní práva nebyla porušena. Mimo to, v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit, k čemuž ve věci stěžovatelky, jak bylo správními soudy prokázáno, nedošlo.
14. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti nepředstavuje nic jiného než pokračující polemiku se správními soudy, která stojí zejména na argumentu posouzení konkrétních důkazů stran dispozice s topným zařízením. Podle § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních totiž platí, že "nárok na vrácení daně vzniká právnickým a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně minerální oleje podle § 45 odst. 1 písm. b) uvedené pod kódy nomenklatury 2710 19 43 až 2710 19 48 a 2710 20 11 až 2710 20 19 (dále jen "topné oleje"), které byly jimi prokazatelně použity pro výrobu tepla a které byly prokazatelně označkovány a obarveny podle části páté, pokud jsou předmětem značkování a barvení vybraných minerálních olejů." Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních tedy výslovně zmiňuje prokazatelné použití pro výrobu tepla, přičemž pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně je v obecné rovině nutné, aby z předložených dokladů byla prokazatelná spotřeba v souladu se zákonem stanoveným účelem a v rámci stanovených pravidel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.
11. 2009 č. j. 2 Afs 96/2009-65).
15. Na všechny v ústavní stížnosti předestřené námitky již stěžovatelce bylo správními soudy odpovězeno, a to korektním a přezkoumatelným způsobem. Toto zjištění platí předně o stěžovatelčině návrhu na položení předběžné otázky (srov. body 22. až 30. odůvodnění napadeného rozsudku). Z obsahu rozhodnutí správních soudů je dále zjevné, že soudy se konkrétními argumenty stěžovatelky dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi plně přezkoumatelným způsobem. Námitky stěžovatelky svědčí spíše o neztotožnění se s jejich právním názorem. V ústavní stížnosti přednesená polemika je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Nicméně je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)].
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu