Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ludvíka Chodila, MBA, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2022 č. j. 58 A 4/2022-30, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1. Magistrátu města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, 2. volební strany KDU-ČSL, jednající Mgr. Evou Fojtíkovou, volební zmocněnkyní, bytem Přáslavice 235, 3. volební strany Sdružení nezávislých kandidátů, jednající Michaelou Kotorovou, volební zmocněnkyní, místem trvalého pobytu Horní náměstí 583, Olomouc, a 4. volební strany STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ, jednající Olgou Michalíkovou, volební zmocněnkyní, bytem Přáslavice 251, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, 2, 20, 21, 22 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") domáhal prohlášení neplatnosti voleb do Zastupitelstva obce Přáslavice, konaných ve dnech 23. a 24. 9. 2022. Svůj návrh odůvodnil tím, že byl volit v sobotu 24. 9. 2022 okolo 13 hodin a při té příležitosti si povšiml, že volební schránka nebyla řádně zapečetěna. Byla na ní pouze jedna samolepka, která nebyla upravena do podoby pečeti (bez razítek a podpisů) a podle ohybu na této samolepce bylo vidět, že s urnou muselo být manipulováno. Volební schránka byla "zapečetěna" jen touto samolepkou a zabezpečena malým zámkem, který byl umístěn na protější straně urny. Takové zapečetění ale umožňovalo komukoliv urnu otevřít bez porušení pečetící samolepky. Samotná volební místnost byla nevhodná pro konání voleb pro velký počet vstupů, od kterých mělo klíče vícero osob. Jeden nezabezpečený vstup navíc směřoval do zahrady, tedy mimo kontrolu voličů. Vstupy nebyly nijak zapečetěny. Podle něj tedy při kombinaci obou skutečností došlo k situaci, která mohla hrubě ovlivnit výsledek hlasování. Stěžovatel za účelem prokázání nedostatečného zapečetění urny přiložil k návrhu fotografie volební urny a navrhl výslech dalších voličů a členů volební komise.
3. Krajský soud napadeným usnesením návrh zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud sice konstatoval, že zákonným požadavkům na zapečetění volební schránky předsedou okrskové volební komise v Přáslavicích předmětná volební schránka rozhodně neodpovídala, nicméně v návrhu stěžovatele absentuje jakékoliv tvrzení o tom, že by byl výsledek voleb při řádném zapečetění urny a zabezpečení volební místnosti jiný, tj. že došlo "k hrubému ovlivnění výsledku voleb" tvrzenou volební vadou. Žádné takové tvrzení, natož důkaz o tom, že nebýt vadného zabezpečení volební schránky, musel by být obsah volební schránky odlišný, než jak jej zdokumentovala okrsková volební komise, však stěžovatel neuvedl a neoznačil. Přitom je to on, koho ohledně této otázky tíží břemeno tvrzení a důkazní. Soud nemůže žádným způsobem doplňovat či domýšlet chybějící tvrzení stěžovatele nebo z vlastní iniciativy dohledávat důkazy. K výslechům svědků a členů volební komise krajský soud nepřistoupil, neboť ti byli stěžovatelem navrženi k prokázání nedostatečného zapečetění volební schránky, což je tvrzení, které samo o sobě k prohlášení neplatnosti hlasování nepostačuje.
4. Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud zrušil dříve nařízené ústní jednání na den 19. 10. 2022, aniž by došlo k nějakému vysvětlení, proč dříve nařízené jednání bylo soudem bez náhrady zrušeno, resp. co vedlo ke změně názoru soudu. Stěžovateli tak byla odebrána možnost jednat před soudem, a to způsobem, který vzbuzuje pochybnosti, když soud jednání zrušil a důkazy neprováděl, aniž by tento postup vysvětlil a odůvodnil, což platí též o snížení okruhu účastníků o dva účastníky, taktéž bez jakéhokoliv vysvětlení.
Uvádí-li krajský soud v odůvodnění, že by v návrhu mělo být tvrzeno, že by byl výsledek voleb při řádném zapečetění urny a zabezpečení místnosti jiný, tj. že došlo k hrubému ovlivnění výsledku voleb tvrzenou vadou, pak patrně nemá význam, aby byly ukládány zákonné povinnosti na zapečetění volebních uren, když nebude-li někdo přímo přistižen při otevření urny, tak stěží bude možno něco takového tvrdit a dokazovat. Stěžovatel má za to, že zákon je nastaven tak, že už pouhé zřejmé hrubé porušení požadavků volebního zákona na zabezpečení volební urny a místnosti je dostačující pro vyhovění jeho návrhu ve spojení s dalšími důkazy, které navrhl, a nebyly provedeny, a že stěží může zákonodárce ukládat takové povinnosti, měly-li být následně pro jejich vymáhání doplňovány nějakými čestnými prohlášeními voličů, kdo koho volil a kolik mělo či nemělo být hlasů podle těchto prohlášení, popř. aby bylo možno volební proces zpochybnit, jen když bude někdo přistižen u volební urny, jak ji neprávem otevřel apod. Napadené usnesení popírá smysl uložených zákonných povinností a trvání na dodržení zákona následně staví na absurdních až spekulativních a hlavně nereálných dalších podmínkách potřebných pro jeho prosazení soudní cestou.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Výše uvedené skutečnosti tedy nestaví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance ve volebním soudnictví, a to s ohledem na to, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti není pokračováním předcházejícího právního řízení, ani další instancí volebního soudnictví (viz k tomu např. usnesení ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 37/07
- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nýbrž prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv a svobod jejich nositele. Ústavní soud tak nepřezkoumává volební výsledek jako volební soud podle pravidel soudního řádu správního a příslušných volebních zákonů, ale pouze zkoumá, zda rozhodnutím krajského soudu, nebo v řízení před ním, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod oprávněných stěžovatelů. Řízení o ústavní stížnosti není procesní prostředek srovnatelný s opravným prostředkem proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora [čl.
87 odst. 1 písm. e) Ústavy, § 85 a násl. zákona o Ústavním soudu], který je určen pro přezkum výsledku voleb do komor Parlamentu (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 41/21 ). Zároveň též platí, že volební soudnictví je specifickým soudním řízením, pro které je žádoucí, aby volební soudy zachovávaly zdrženlivost při revizi výsledků voleb [podrobně k tomu srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04
(N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)]. Rozhodnutí soudu ve věcech volební materie nelze chápat jako eventuální potvrzení či odmítnutí politického výsledku voleb, nýbrž toliko ve volebně technické rovině dodržení pravidel pro volební řízení od vyhlášení voleb po zjištění výsledku hlasování a řádného rozdělení mandátů v souladu s ústavními principy a zákonnými pravidly [srov. nález ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 52/10
(N 56/60 SbNU 693)]. I v tomto ohledu je nutno přistupovat k posouzení ústavnosti postupu volebních soudů Ústavním soudem, neboť v řízení o ústavní stížnosti jde o dodržení ústavních kautel práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny, nikoli o vlastní přezkum toho, jak správní soud posoudil námitky účastníků řízení o porušení objektivního volebního práva.
8. Ústavní soud připomíná, že opakovaně při rozhodování ve volebních věcech vychází z toho, že "pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení z toho plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. Naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování.
Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Řízení je tedy založeno na ústavním principu ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy), jak již v jiné souvislosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát.
Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu." [srov. nález ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04
(N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) a obdobně též nález ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10
(N 2/60 SbNU 11)].
9. Nelze též opomenout, že volební zákonodárství po novelizaci zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony, opustilo zásadu potenciality a stojí na zásadě fakticity, když požaduje prokázání, že byla porušena ustanovení příslušného volebního zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování, voleb, popř. volby konkrétního kandidáta.
10. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními krajského soudu a s jeho náležitě odůvodněnými právními závěry, které nejsou nijak extrémní, nepřiměřené ani diskriminační či svévolné, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a vede k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
11. Na klíčovém závěru krajského soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by v obci Přáslavice byla porušena ustanovení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (zejména § 60 odst. 2 až 4), způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb, hlasování či výsledek volby některého z kandidátů, neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. To, že stěžovatel opakovaně (v řízení u krajského soudu i v řízení o ústavní stížnosti) uvádí určité indicie, které mají nasvědčovat tomu, že mohlo (princip potenciality) dojít na základě nesprávně zapečetěné volební schránky k ovlivnění výsledku voleb (nikoli, že došlo, jak požaduje princip fakticity), přičemž se však nepodařilo věrohodně prokázat byť jen jeden jediný případ takového hrubého porušení, nemůže vést k úspěchu ústavní stížnosti.
12. K námitce stěžovatele, že krajský soud důsledně nevypořádal všechny jeho důkazní a další návrhy, nutno uvést, že správní soudy nemusejí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v návrhu, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19) vedoucí k prokázání "hrubého porušení" volebního zákona. Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl, že "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247)]. Uvedené podmínce napadené usnesení dostálo. Stejně tak není povinností krajského soudu nařizovat v tomto případě jednání (§ 90 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
13. Konečně, dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 a 95 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu