Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Milanem Paláskem, Ph.D., advokátem, sídlem Milady Horákové 2045/25, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 70/2023-599 ze dne 12. října 2023 a proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 135/2016-571 ze dne 2. února 2023, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. D., zastoupené Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, a nezletilých A. a L. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel (otec nezletilých vedlejších účastníků) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") č. j. 83 P 135/2016-268 ze dne 27. 8. 2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Co 299/2019-362 ze dne 8. 4. 2021 byli nezletilí svěřeni do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka"), stěžovateli bylo stanoveno výživné a byl mu upraven pravidelný styk s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 16 hodin do neděle 17.30 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu od středy 16.30 hodin do čtvrtka 8 hodin. Městský soud uvedl, že střídavá péče je vyloučena z důvodu zcela rozporných a konfliktních vztahů mezi rodiči, kteří se nejsou schopni dohodnout na základních věcech péče o děti a styku s nimi. Manželství rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov č. j. 42 C 150/2021-37 ze dne 25. 10. 2021 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 15 Co 53/2022-84 ze dne 5. 5. 2022.
3. Matka podala dne 11. 6. 2021 návrh na nahrazení souhlasu stěžovatele s plněním povinné školní docházky nezletilého L. v Základní škole A, který odůvodnila tím, že nezletilý v této škole navštěvuje přípravný ročník a žákyní je zde rovněž jeho sestra A. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil a podáním ze dne 14. 4. 2022 požadoval nahrazení souhlasu matky s docházkou nezletilého do základní školy B podle původního bydliště nezletilých, které matka dle jeho tvrzení protiprávně změnila. Ve svém návrhu ze dne 22. 7. 2022 konstatoval, že by měl nezletilý plnit povinnou školní docházku ve své spádové škole, kterou je Základní škola C, a s ohledem na zlepšení komunikace mezi rodiči navrhl svěření nezletilých do střídavé péče se střídáním po týdnech. Opatrovník podpořil návrh matky a požadoval zamítnutí návrhu stěžovatele na střídavou péči. Provedl též pohovor s nezletilými (23. 1. 2023), kteří sdělili, že u stěžovatele víc být nechtějí, protože na ně někdy bývá zlý. Nezletilá A. uvedla, že neví, zda by školu chtěla změnit.
4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl souhlas stěžovatele nahrazen (výrok I), jeho návrh na střídavou péči byl zamítnut (výrok II) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodování krajským soudem (8. 4. 2021) nedošlo k zásadní změně poměrů, komunikace rodičů je vyhrocená (stěžovatel na matku opakovaně podává trestní oznámení), nezletilí v péči matky prospívají a dle jejich sdělení před opatrovníkem si změnu nepřejí. Městský soud nepovažoval za nutné nezletilé vyslýchat, neboť jejich názor měl za dostatečně zjištěný. Městský soud podotkl, že do budoucna nelze střídavou péči vyloučit, předpokládá to však zlepšení vztahů a komunikace mezi rodiči.
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud doplnil dokazování zprávou opatrovníka ze dne 4. 10. 2023, podle níž se nezletilí před soudem vyjádřit nechtěli a sdělili přání zůstat u matky a se stěžovatelem se vídat jako doposud. Důkaz provedl také dodatečnou zprávou opatrovníka ze dne 9. 10. 2023 obsahující prohlášení stěžovatele, že ačkoliv nezletilý o prázdninách projevil přání o střídavou výchovu a nezletilá se nevyjádřila, u opatrovníka se pak vyslovili proti ní. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ke změně po dlouhou dobu realizovaného rozhodnutí může dojít jen v případě, že se změní poměry takovým způsobem, který vyžaduje jeho změnu. Jelikož primárním důvodem při prvním rozhodování o péči o nezletilé byl jejich vztah k matce, v jejíž péči prospívali a u které si přáli zůstat, a jelikož se jejich přání nezměnilo a v péči matky nadále prospívají, nesvědčí uvedené skutečnosti podle krajského soudu pro změnu. Krajský soud nepovažoval za nutné doplnění dokazování zprávou krizového centra, neboť výrazné zlepšení vzájemného vztahu rodičů nelze spatřovat ve skutečnosti, že na sebe již nepodávají trestní oznámení a byli schopni se domluvit na rodinné terapii. Stěžovatel při jednání krajského soudu navíc uvedl, že terapie nyní neprobíhá, neboť rodiče se nemohli dohodnout na jejím dalším průběhu, což podle krajského soudu znamená, že rozpory mezi nimi trvají. Jelikož názor nezletilých byl řádně zjištěn pohovorem u opatrovníka, kde oba nezletilí také sdělili, že nechtějí být slyšeni před soudem, rozhodl se krajský soud nezatěžovat je dalším výslechem.
6. Porušení svého základního práva na soudní ochranu namítá stěžovatel zejména s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), podle něhož má být zjišťování názoru nezletilého přímo před soudem pravidlem. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly výslech nezletilých, ale spokojily se s reprodukcí jejich názoru prostřednictvím opatrovníka.
7. Stěžovatel odkazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo novelizováno ustanovení § 100 občanského soudního řádu, a konstatuje, že prioritní variantou zjišťování názoru dítěte je jeho výslech. Výjimkou jsou situace, kdy dítě není schopno formulovat své názory a jeho přítomnost by zjevně neměla procesní význam. Stěžovatel podotýká, že nezletilí neměli při pohovoru s opatrovníkem relevantní informace o možné podobě střídavé péče zejména stran školní docházky. Podle stěžovatele měli být nezletilí vyslechnuti zejména proto, že na jejich údajném přání byly založeny právní závěry obou soudů.
8. Porušení svého základního práva na rodinný život a na výchovu dětí shledává stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy odůvodnily své závěry o nevhodnosti střídavé péče špatnými vztahy mezi rodiči. Upozorňuje na nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, podle něhož absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže sama o sobě vést k vyloučení střídavé péče, protože by šlo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů. Stěžovatel namítá, že oba soudy dospěly k závěru o špatné úrovni komunikace, aniž by k tomu provedly relevantní důkazy. Upozorňuje na § 154 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je rozhodující stav v době vyhlášení, avšak městský soud v napadeném rozsudku poukazoval na skutečnosti v době rozhodnutí neaktuální, vycházel tedy z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu, který k posouzení komunikace rodičů neprovedl žádný důkaz, ani rodiče nevyslechl. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565) stěžovatel tvrdí, že krajský soud bez odůvodnění zamítl návrh na provedení důkazu e-mailovou komunikací ohledně řešení potřeb nezletilých, čímž došlo k opomenutí důkazu. Pochybení krajského soudu je o to závažnější, že špatná komunikace rodičů byla stěžejním důvodem pro zamítnutí střídavé péče.
9. Opětovným odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 stěžovatel namítá, že stabilita prostředí nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. Upozorňuje na skutečnost, že krajský soud v napadeném rozhodnutí a priori vylučuje možnost změny péče matky na střídavou péči pouhým odkazem na stabilitu výchovného prostředí. Tím stěžovatele diskvalifikuje z možnosti dosažení střídavé péče, neboť od posledního soudního rozhodnutí v důsledku času stabilita přirozeně nastala. Při stanovení střídavé péče by nezletilí mohli docházet do stejných školských zařízení a stýkat se se stejnými kamarády, tudíž stabilita by v tomto ohledu byla podle stěžovatele zachována.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Při rozhodování ve věcech péče o děti je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakémkoliv rozhodování týkajícího se dětí. Obecné soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte.
15. Se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou obecné soudy proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy a suplovat roli další přezkumné instance. To platí zvláště právě ve věcech rodinněprávních, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných a výchovných vztahů po rozpadu rodiny.
16. Rodinné vztahy a okolnosti, jež je ovlivňují, se mohou měnit. Je nezbytné, aby na tyto změny bylo včas reagováno, přičemž je nepochybné, že musí jít vždy o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1349/22
ze dne 21. 6. 2023). Ustanovení § 909 občanského zákoníku a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovují, že změnou v poměrech je nutno rozumět podstatnou změnu v takových skutečnostech, které tvořily skutkový poklad pro předchozí rozhodnutí soudu. Posouzení podstatné změny v rodinných, resp. osobních poměrech vyžaduje velmi důkladné a podrobné důkazní řízení, neboť je stejně závažné a zásadní, jako bylo řízení předcházející. Je často velmi složité posoudit, zda změna poměrů je do té míry zásadní, že odůvodňuje změnu soudního rozhodnutí o výchovném prostředí dítěte a tím i změnu jeho způsobu života.
Jde-li pak o (ne)svěření dítěte do střídavé péče rodičů za situace, kdy již dříve soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů dítěte či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů.
17. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily úroveň komunikace mezi rodiči a že její negativní hodnocení bylo důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele na střídavou péči. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21
). Jak však správně zmínily oba soudy, jejich úkolem při posouzení stěžovatelova návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče bylo zhodnocení, zda od posledního soudního rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů, kterým byl rozsudek krajského soudu ze dne 8. 4. 2021, došlo k takové podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu pravomocného rozhodnutí (srov. bod 16 tohoto usnesení). Oba soudy dostatečně a logicky odůvodnily, z jakých důvodů podstatnou změnu poměrů neshledaly. Jejich závěru, že pouze dílčí a v nedávné době nastalé zlepšení komunikace na základě absolvované terapie nedosahuje takové intenzity, která by měla vést k závěru o podstatné změně poměrů a tím ke změně pravomocného rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Soudy tvrzené zlepšení komunikace poměřovaly v kontextu delšího časového úseku a dospěly k závěru, že jednotlivé zlepšení, které je samozřejmě žádoucí, ještě neznamená celkovou podstatnou změnu ve vztahu rodičů.
18. V kontextu výše uvedeného neshledává Ústavní soud důvodnou ani námitku stěžovatele, že krajský soud bez uvedení důvodu zamítl provedení listinného důkazu e-mailovou komunikací rodičů. Předně je nutno poznamenat, že podle zvukového záznamu z jednání krajského soudu právní zástupce stěžovatele uvedl, že tvrzení ohledně aktuálního zlepšení komunikace ve vztahu k operativním změnám ve styku stěžovatele s nezletilými může "případně doplnit nějakou e-mailovou komunikací". Nelze tedy krajskému soudu vytýkat, že tento nejasný důkazní návrh přehlédl.
Stěžovatel jím chtěl "případně" prokázat aktuální pozitivní progres ve způsobu komunikace mezi rodiči, který však pro svou krátkodobost nemohl vést k závěru o podstatné změně ve vzájemném postoji rodičů. S podobným odůvodněním zamítl krajský soud návrh stěžovatele na provedení důkazu zprávou krizového centra, kde se rodiče zúčastnili terapie. Ústavní soud proto neshledal, že by neprovedením stěžovatelem nejasně navrženého důkazu krajský soud pochybil natolik, že by porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
19. Co se týče námitky, že obecné soudy neprovedly výslech nezletilých, Ústavní soud uvádí, že soudy se zjišťováním názoru nezletilých řádně zabývaly. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pohovor opatrovníka s nezletilými probíhal zcela standardně v nepřítomnosti rodičů, jejich názor byl dostatečně zjištěn a není tedy nutné je opětovně vyslýchat před soudem. Krajský soud konstatoval, že si je vědom úpravy obsažené v § 100 odst. 3 občanského zákoníku, nicméně nepovažoval za nutné nezletilé znovu zatěžovat výslechem, neboť jejich postoj byl řádně zjištěn.
Neměl žádné pochybnosti o relevantnosti zjištěného stanoviska a zátěž dalším výslechem považoval za rozporný s jejich zájmem. I s ohledem na věk nezletilých (nezletilá A. měla v době rozhodování městského soudu 10,5 let a nezletilý L. 8,5 let, v době vynesení napadeného rozsudku krajského soudu dosáhla nezletilá A. věku 11 let a nezletilý L. 9 let) nelze dospět k závěru, že by obecné soudy pochybily, když při zjišťování názoru nezletilých vycházely z pohovorů s opatrovníkem. Své závěry dostatečně a logicky odůvodnily a nelze jim vytknout, že by rozhodovaly svévolně.
20. Ústavní soud podotýká, že prvotní rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemohou mít povahu rozhodnutí "absolutně konečných", která by vylučovala možnost změny péče matky na střídavou péči pouhým odkazem na stabilitu prostředí. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li opatrovnické soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Do budoucna tak není vyloučeno, že se výchovné poměry nezletilých změní např. s ohledem na přání nezletilých, k čemuž může bezpochyby výrazně přispět i vyřešení konfliktního vztahu mezi jejich rodiči.
21. Stěžovatel podstatnou část argumentace obsažené v ústavní stížnosti opírá o vybrané pasáže judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud již výše upozornil na to, že spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí jsou silně individualizované. Judikatura Ústavního soudu sice formuluje obecné principy, ale nikoliv jednoznačná pravidla, jejichž naplnění by pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně muselo vést k danému rozhodnutí. Předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče představují v prvé řadě referenční kritéria, jež musí obecný soud vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu [viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14
(U 21/75 SbNU 685), bod 25].
22. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem odůvodnily své závěry, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu