Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. N., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský Vršek 25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022 č. j. 3 Tdo 1345/2021-1428, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. 13 T 123/2017 uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství, jehož se společně s dalšími spoluobviněnými dopustila tak, že v rozmezí let 2011 až 2015 sjednávala z pozice zaměstnavatelky fiktivní pracovní smlouvy dalším spoluobviněným se mzdou neodůvodněně vysokou, neodpovídající konkrétním pracovním místům, která nadto neodpovídala ani finančním možnostem stěžovatelky jako zaměstnavatelky, kdy vždy po sjednání pracovního poměru v řádu dní došlo k sociální události a následnému ukončení pracovního poměru zaměstnance. Účelem uvedeného postupu pak nebyl výkon pracovního poměru, nýbrž obohacení se spoluobviněných (v pozici zaměstnanců) na sociálních dávkách ke škodě České republiky, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") a Úřadem práce České republiky (dále jen "úřad práce"). Za uvedené byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Stěžovatelce byl dále uložen peněžitý trest 150 denních sazeb při denní sazbě 1000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě jí byl uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost k náhradě škody vůči ČSSZ ve výši 249 648 Kč, k jejíž úhradě byla společně a nerozdílně zavázána s obviněnou D. P. ml., a dále ve výši 313 740 Kč, k jejíž úhradě byla zavázána společně a nerozdílně s obviněnou M. P.
3. Stěžovatelka, jakož i další spoluobvinění, napadla rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 9 To 209/2020 o odvoláních rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Krajský soud stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále krajský soud stěžovatelce uložil peněžitý trest 100 denních sazeb při denní sazbě 1000 Kč. Stěžovatelce byla zároveň uložena povinnost k náhradě škody ve stejné výši i rozsahu jako v rozsudku okresního soudu.
4. Stěžovatelka, jakož i další spoluobvinění a státní zástupce, napadla rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu ve vztahu ke stěžovatelce částečně zrušil ve výrocích o vině pod body 4 a 7 a ve výrocích o náhradě škody pod body 4 a 5 a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve zbylých částech týkajících se stěžovatelky zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen.
5. Stěžovatelka tvrdí, že v trestním řízení došlo k řadě pochybení, která zasáhla do jejích ústavně zaručených práv. Zejména byla věc nesprávně právně posouzena, dokazování bylo neúplné, když mnoho užitečných důkazů navrhovaných stěžovatelkou nebylo provedeno, na rozdíl od důkazních návrhů obžaloby. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatelky na rovnost stran před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Z provedených důkazů byla dále vyvozena nesprávná skutková zjištění, což zapříčinilo absenci srozumitelných a jasných úvah o hodnocení důkazů.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly dokazování o údajně nepřiměřeně vysokých mzdách zaměstnanců. Dále považuje za fiktivní jejich závěry, že zaměstnanci nevykonávali žádnou práci, resp. že provoz restaurace nefungoval, a taktéž závěry o její ekonomické situaci.
7. Stěžovatelka ke své ekonomické situaci navrhovala důkazy (daňová přiznání, roční příjmy celé rodiny apod.), avšak tyto důkazní návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost.
8. Stěžovatelka rozporuje závěry soudů, že pracovní smlouvy byly neplatné, resp. neexistující. Stěžovatelka se domnívá, že státní mocí nelze zasahovat do autonomie vůle účastníků soukromoprávních vztahů. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že osoby, s nimiž uzavřela pracovní poměr, za ní byly poslány přímo úřadem práce, neboť mu nahlásila volná pracovní místa. U některých z těchto osob pak stěžovatelka i provedla výběrové řízení. Soudy svými rozhodnutími stěžovatelce fakticky koncipovaly povinnost zkoumat zdravotní stav uchazečů o zaměstnání či předjímat jejich motiv k nástupu do zaměstnání, k čemuž však stěžovatelka postrádá jakékoliv oprávnění, zkoumat zdravotní stav uchazečů o zaměstnání je dokonce zapovězeno zákonem.
9. Stěžovatelka namítá, že jí nebyl prokázán její úmysl páchat trestnou činnost. Odůvodnění soudních rozhodnutí jsou v tomto ohledu nedostačující, neboť z jednání, z něhož byla uznána vinnou, neměla žádný prospěch, na rozdíl od osob, které se nechávaly zaměstnávat.
10. Stěžovatelka dále brojí proti způsobu, jakým byla vyčíslena škoda, již je zavázána společně a nerozdílně s dalšími obviněnými nahradit. Okresní správa sociálního zabezpečení údajně chybně vypočetla výši dávky v rozporu s § 18 odst. 16 zákona o nemocenském pojištění, čímž došlo k nedůvodnému navýšení škody, kterou je stěžovatelka povinna uhradit.
11. Stěžovatelka namítá, že v napadeném usnesení jí Nejvyšší soud vytkl, že v dovolání nenamítala úplně a konkrétně námitky týkající se opomenutých důkazů, které jí však umožnil vznést až trestní řád ve znění účinném od 1. 1. 2022. Stěžovatelka uvádí, že v době podání jejího dovolání nebyl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu použitelný, a tudíž nebylo možno vést argumentaci takovým způsobem, jak to učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma té části, kterou stěžovatelka brojí proti skutkům, o nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (skutky označené v rozsudku krajského soudu pod body 4 a 5) a v celé šíři proti výroku o trestu a výrokům o náhradě škody, neboť i tyto výroky rozsudku krajského soudu byly napadeným usnesením Nejvyššího soudu zrušeny. Krajský soud bude o zrušených výrocích dále jednat a vynese rozhodnutí, a stěžovatelka tedy bude mít možnost své námitky uplatnit v dalším řízení.
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva nebo svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně souladné interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních předpisů, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva nebo svobody.
14. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka svými námitkami opakuje obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky rozporující zjištěný skutkový stav (stěžovatelka takto rozporuje např. zda byla restaurace v provozu, svou finanční situaci, která jí dle závěru soudů neumožňovala vyplácet mzdy ve sjednané výši) a námitky týkající se hodnocení důkazů (stěžovatelka popírá úmysl páchat trestnou činnost a zpochybňuje hodnocení důkazů v tomto ohledu). Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata její verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v její trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu.
Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i v tomto ohledu, přičemž neshledal rozpor mezi provedenými důkazy, na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav, a právními závěry ze skutkových zjištění vyvozenými.
15. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl v řízení před krajským soudem, jde-li o tu část rozsudku, která nebyla Nejvyšším soudem zrušena, plně ustálen, neboť v průběhu dokazování v hlavním líčení bylo postaveno najisto, že všichni obvinění se znají, bydlí v obcích P. a D., stěžovatelka byla účetní dalších obviněných, je manželkou jednoho z obviněných, tudíž nelze přijmout její tvrzení o tom, že osoby, jež v řádu dní zaměstnávala, neznala, neboť jí je posílal úřad práce jako uchazeče o zaměstnání.
Z téhož důvodu nemůže obstát ani námitka stěžovatelky o její nevědomosti o budoucích překážkách v práci na straně zaměstnanců. Z provedeného dokazování vyplývá taktéž přímý úmysl stěžovatelky uvést v omyl správní orgány za účelem obohacení zaměstnanců ze sociálních dávek ve výši, na níž by jinak neměli možnost dosáhnout. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tyto skutkové okolnosti na podkladě provedeného dokazování shrnuje a znovu reprodukuje, přičemž Ústavní soud považuje napadené usnesení za vnitřně konzistentní a z hlediska přezkoumatelnosti za zcela dostačující.
16. Namítá-li stěžovatelka, že některým jejím důkazním návrhům nebylo vyhověno, je nutno poukázat na skutečnost, že soudy se s jejich neprovedením argumentačně vypořádaly, tj. považovaly je za nadbytečné a přiměřeně tuto úvahu odůvodnily. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení této námitce též věnoval a nepřiznal jí důvodnost.
17. Stěžovatelka též upozorňuje na změnu vymezení dovolacího důvodu pod § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s tím, že nemohla řádně uvést svou dovolací argumentaci, neboť jí to předchozí znění zákona, účinné do 31. 12. 2021, neumožňovalo, a Nejvyšší soud jí nekompletní argumentaci přesto vytkl. Ústavní soud ke změně znění trestního řádu (zmíněného dovolacího důvodu) uvádí toliko to, že nová formulace textu zákona fakticky navazuje na již ustálenou praxi Nejvyššího soudu vycházející z judikatury Ústavního soudu, která s ohledem na zachování základního práva podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy a na příslušná ustanovení Listiny umožňovala k dovolání obviněného přezkoumat i skutková zjištění soudů, příp. procesní postup, byť takové dovolací námitky nenaplňovaly žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů. Stěžovatelka tedy mohla uplatnit úplnou argumentaci s poukazem na porušení některého z jejích ústavně zaručených práv. Nicméně Nejvyšší soud se i přesto námitkami stěžovatelky zabýval a nepominul je, tudíž i po této stránce je napadené usnesení přezkoumatelné a odpovídá standardům čl.
36 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Jde-li o námitky směřující proti výrokům o vině pod body 4 a 7, výroku o trestu a výrokům o náhradě škody pod body 4 a 5 rozsudku krajského soudu, Ústavní soud v této části odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu