Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ervína Kesla, zastoupeného JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 327/2018-826, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 64 Co 273/2017-787 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. května 2017 č. j. 16 C 304/2011-726, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a za účasti Hany Břehové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
U Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 16 C 304/2011 občanskoprávní spor o vypořádání společného jmění rozvedených manželů, v němž žalobkyní byla Hana Břehová (dále jen "žalobkyně") a stěžovatel byl žalovaným.
Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2017 č. j. 16 C 304/2011-726 rozhodl o vypořádání společného jmění manželů tak, že ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM") přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti a movité věci, včetně zůstatků na bankovních účtech a na akciovém účtu a výnosy z nájmu v konkrétním období, uvedené ve výroku I rozsudku, a do výlučného vlastnictví žalovaného pak přikázal nemovitosti a movité věci, včetně zůstatků na bankovních účtech a akciovém účtu, jakož i výnosy z nájmu v konkrétním období, uvedené ve výroku II rozsudku. Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 308 983,- Kč na úplné vypořádání rozdílu hodnot majetku (výrok III).
Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku shrnul, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. 15 C 50/2011, který je pravomocný. Účastníci se v průběhu řízení shodli na konkrétních movitých věcech, které patří do SJM a na jejich zůstatkových hodnotách ke dni zániku SJM. Shodli se i na bankovních a akciových účtech určených k vypořádání. Žalovaný uplatnil rovněž nárok ve formě závazku účastníků vůči Karlu Císařovi za jeho práce provedené v areálu Olešná ve výši 2 000 000,- Kč. K rozsahu a hodnotě rekonstrukčních prací, včetně použitého materiálu v areálu Olešná, byli vyslechnuti navržení svědci a zpracovány znalecké posudky.
Ohledně nároku svědka Císaře okresní soud dospěl k závěru, že jeho nárok nebyl dostatečným a hodnověrným způsobem prokázán. Okresní soud proto uvedené pasivum v rámci vypořádání společného jmění nezohlednil. S tímto závěrem okresního soudu o neprokázání pohledávky Karla Císaře vůči rozvedeným manželům žalovaný nesouhlasil a podal proti prvoinstančnímu rozsudku odvolání.
Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") souhlasil s námitkami žalovaného v tom, že okresní soud nesprávně zadal soudním znalcům otázky, takže jejich odborné závěry jsou ve vztahu meritu sporu nepoužitelné. Za této procesní situace soud poučil žalovaného ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a dal mu tak možnost k dodatečnému předložení všech důkazů k prokázání jeho tvrzení. Ani po takto doplněném dokazování však odvolací soud nemohl nic změnit na správnosti závěru soudu prvního stupně ohledně tvrzeného pasiva a proto rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 64 Co 273/2017-787 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I).
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 22 Cdo 327/2018-826 dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, neboť žalovaný v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neodkázal ani na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení relevantních otázek, od nichž by se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit (výrok I). Dovolací soud zamítl rovněž návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (výrok II).
Pochybení okresního soudu spočívá podle mínění stěžovatele v tom, že ačkoliv v průběhu sedm let trvajícího řízení prováděl řadu důkazů (znalecký posudek, revizní znalecký posudek a výpovědi svědků) k prokázání závazku účastníků řízení vůči Karlu Císařovi, přesto nebyl tento závazek (pasivum) objasněn a vypořádán. K této otázce směřuje i další stěžovatelova polemika se závěry odvolacího soudu. Podle stěžovatelova názoru, i kdyby provedená práce a materiál snad nebyly ze strany svědka Císaře prokázány, nemohly být pojaty do nové ceny areálu Olešná ke dni zániku manželství, která se blíží částce 10 miliónů Kč, přičemž pořizovací hodnota tohoto areálu byla cca 3,5 miliónů Kč. Uvedené "zhodnocení" tak prý mělo být pojato do vypořádání SJM a v tomto rozsahu o něm i rozhodnuto.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů.
Úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení občanského soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Proces interpretace a aplikace podústavního práva je třeba hodnotit jako protiústavní tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (viz nález Ústavního soudu ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je také řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž protiústavní vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Nad rámec řečeného lze konkrétně dodat:
Stěžovatel pokládá za "zásadní" pochybení především postup okresního soudu, který nesprávným zadáním otázek znalcům přispěl k tomu, že závěry znalců ohledně rekonstrukčních prací na areálu O. byly v souvislosti s údajným závazkem rozvedených manželů vůči Karlu Císařovi zcela nepoužitelné. Stěžovatel přitom pomíjí skutečnost, že toto pochybení okresního soudu bylo zcela sanováno postupem odvolacího soudu. Ten v rámci výzvy podle ustanovení § 118a o. s. ř., vyzval stěžovatele k doplnění důkazů podle ustanovení § 213b odst. 1 o.
s. ř., jimiž by prokázal svá tvrzení o existenci společného závazku účastníků ve prospěch Karla Císaře. Stěžovateli se však unést toto důkazní břemeno nezdařilo. Důvody, které odvolací soud vedly k závěru, že investice do předmětné nemovitosti, a to jak ze strany svědka Karla Císaře, či třetích osob, které údajně hradil tento svědek, byly neprůkazné (resp. nevěrohodné), jsou podrobně vyloženy na str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu, na něž rovněž Ústavní soud pro krátkost svého odůvodnění odkazuje.
Dovolací soud tuto skutečnost v odůvodnění napadeného usnesení správně zdůraznil, když současně, nad rámec jinak nepřípustného dovolání konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze pokládat za překvapivé, stejně jako netrpí jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu