Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. 61 To 354/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 52 T 30/2009 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
¨
Konkrétně spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Soudy dle stěžovatele zcela pominuly, že výkon trestu vyhoštění by citelně zasáhl do jeho rodinného života, neboť v České republice žije jeho nezletilý syn i jeho družka, s níž stěžovatel hodlá žít ve společné domácnosti. Stěžovatel brojil proti závěru obecných soudů, že by se o svého syna nezajímal. Vyživovací povinnost stěžovatel podle svých slov neplnil pouze z důvodu, že se nacházel ve výkonu trestu. Poté však získal příslib zaměstnání, a je proto připraven vybudovat si v České republice sociálně pracovní zázemí a žít se svou rodinou.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud sice může přisvědčit v obecné rovině stěžovatelovu tvrzení, podle něhož neupuštění od výkonu trestu vyhoštění by za určitých podmínek mohlo založit porušení práva na rodinný život, resp. práva na soukromí, avšak v projednávané věci se obecné soudy potenciálním zásahem do stěžovatelova rodinného života pečlivě zabývaly a proti jejich závěrům nelze mít žádných ústavněprávních námitek. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, podle něhož nebylo prokázáno, že by stěžovatel o svého (údajného) syna jevil kvalifikovaný zájem; z výpovědi matky dítěte naopak vyplynulo, že stěžovatel na výživu dítěte za téměř čtyři roky nepřispěl ani jednou. Stěžovatelovo tvrzení, že jeho (bývalá) družka i dítě "se na společný život těší" pak zjevně není v souladu s výpovědí jeho družky (č. l. 62 a 63 vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4).
Pokud jde o stěžovatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces (který ovšem nebyl podepřen konkrétními argumenty), konstatuje Ústavní soud, že z vyžádaného spisu plyne, že řízení o stěžovatelově žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění probíhalo zcela v souladu s požadavky kladenými ústavním pořádkem na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že žádné ze stěžovatelem citovaných základních práv nebylo zasaženo či dokonce porušeno. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. července 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu