Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MPM - QUALITY, v. o. s., sídlem Příborská 1473, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 23 Cdo 2321/2022-739 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2022 č. j. 3 Cmo 158/2021-724, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ELTON hodinářská, a. s., sídlem Náchodská 2105, Nové Město nad Metují, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to podle čl. 11 odst. 1 (vlastnické právo), čl. 34 odst. 1 (právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti) a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se proti vedlejší účastnici domáhala zákazu užívání evropské ochranné známky "Manufacture PRIM 1949" na území České republiky; její žalobu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl. Poté, co se stěžovatelka domohla zrušení rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví a správního soudu a její známka byla opětovně zapsána do rejstříku, obrátila se na Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se žalobou o obnovu původního soudního řízení. Městský soud usnesením ze dne 14. 7. 2021 č. j. 32 Cm 83/2009-682 žalobu na povolení obnovy řízení zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že žaloba byla podána po uplynutí objektivní lhůty stanovené v § 233 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka proti usnesení městského soudu podala odvolání, o němž vrchní soud dospěl k závěru, že není důvodné, proto napadeným usnesením potvrdil I. výrok, změnil II. výrok usnesení městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění výslovně uvedl, že závěry městského soudu o nedodržení objektivní lhůty tří let pro podání žaloby na obnovu řízení má za správné.
4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, neboť "se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř." (bod 2. dovolání) a že se "domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a dovolání je proto přípustné ve smyslu ust. § 237 o. s. ř." (bod 3. dovolání). Byla přesvědčena, že soud (jak odvolací, tak prvostupňový) zásadně pochybil při posouzení otázky, zda skutečně uplynula objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení a zda v tomto konkrétním případě přece jen neexistují výjimečné okolnosti, aby žalobě o obnovu řízení bylo soudem vyhověno (bod 22.
dovolání). S odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovodila, že uplatnění tříleté objektivní lhůty v daném případě, tedy uplatnění promlčení, by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dále položila otázku (bod 27. dovolání), zda "lze výjimečně (nad rámec důvodů vyjmenovaných v ust. § 233 odst. 2 o. s. ř.) připustit překročení/zmeškání objektivní lhůty pro podání žaloby o obnovu řízení, pokud ke zmeškání lhůty došlo prokazatelně v důsledku nezákonnosti rozhodnutí státního orgánu, jeho nesprávného úředního postupu".
Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Konkrétně konstatoval, že stěžovatelka v dovolání neoznačila dosavadní judikaturu, od které by se měl odklonit, resp. odchýlit, a připomenul, že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.
s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatelku dále poučil, že od 1. 1. 2013 není přípustnost dovolání budována na principu otázek "zásadního právního významu", a v závěru dodal, že odkazy na judikaturu Ústavního soudu nejsou přiléhavé, neboť v uvedených rozhodnutích se Ústavní soud zabýval rozporem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nikoliv právní otázkou nastolenou stěžovatelkou.
5. Stěžovatelka, po rekapitulaci rozhodných skutečností, namítá, že soudy pochybily při posouzení otázky, zda uplynula objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, a tvrdí, že za jistých specifických okolností by měla být tato lhůta prolomena a mělo by být akceptováno i případné podání žaloby na obnovu řízení po jejím uplynutí. Považuje za nepřípustné, aby se jako osoba, které je již několik let zasahováno do práv z ochranné známky (evropskou známkou vedlejší účastnice), které bylo nezákonně zasaženo do jejího vlastnického práva (jak zaručuje Listina v čl. 11 odst. 1) několikaletým nezákonným odnětím ochrany prohlášením známky za neplatnou na základě nezákonných rozhodnutí správních orgánů a soudních orgánů České republiky, aby se tato osoba musela i nadále potýkat se zastaralou právní úpravou obsaženou v § 233 o. s. ř. Je přesvědčena, že předmětná, příliš formalistická a v daném konkrétním případě nespravedlivá, právní úprava, by v tomto případě měla být prolomena.
6. Další část ústavní stížnosti stěžovatelka věnuje odkazům a citacím judikatury Ústavního soudu k ochraně dobré víry a posuzování souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy (k tomu doplňuje i odkaz na jeden z rozsudků Nejvyššího soudu). Uzavírá, že neposkytnutím ochrany dobrým mravům a její dobré víře došlo k neuznání jejího nároku a k porušení jejích základních práv, když soudy nezhodnotily nemožnost uplatnit v daném případě objektivní tříletou lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení z důvodů rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že v dovolání se výslovně dovolávala analogického uznání judikatury Ústavního soudu o promlčení v rozporu s dobrými mravy, což Nejvyšší soud označil na nepřiléhavé.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka proti napadeným usnesením neměla další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesení vrchního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla usnesení vrchního soudu dovoláním, jehož kopii přiložila k ústavní stížnosti. Z jeho obsahu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť nevymezuje, v čemž spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelka v dovolání neoznačila judikaturu, od níž by se měl Nejvyšší soud odklonit, resp. odchýlit, je přiléhavé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti důvodům odmítnutí jejího dovolání žádné relevantní argumenty nepředkládá. Její úvaha o možném analogickém použití judikaturních závěrů o posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy je právně vadná, neboť nerespektuje odlišnou povahu promlčecích lhůt a procesních lhůt pro podání opravných prostředků.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červnu 2022) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení vrchního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu