Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti Tomáše Bárty, zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2015, č. j. Nco 92/2015-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní soud obdržel dne 30. 11. 2015 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že zákonná soudkyně není z projednávání a rozhodování věci vyloučena.
Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a rozsáhle popisuje okolnosti, které by měly svědčit o podjatosti soudkyně. Ve vztahu k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces uvádí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 , dostupný z http://nalus.usoud.cz) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 o stížnosti č. 73797/01, dostupný z http://hudoc.echr.coe.int) musí soud rozhodující o vyloučení soudce posuzovat podjatost z objektivní i subjektivní stránky. Tvrdí, že soud tyto kritéria při svém rozhodování nezohlednil a jeho rozhodnutí tak není dostatečně odůvodněno.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže zajistit jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, a přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány (pokud je právní řád vůbec předvídá; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.
3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz). Jde o projev zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jí korespondujícího principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
S ohledem na procesní situaci, v níž se věc nachází, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (shodně usnesení ze dne 14. října 2013, sp. zn. III. ÚS 2913/13 , ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 2884/13 , ze dne 10. září 2015, sp. zn. III. ÚS 2458/15 či ze dne 30. listopadu 2015 sp. zn. III. ÚS 3396/15 ).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. března 2016
Jaromír Jirsa v. r. soudce zpravodaj