Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., sídlem Římská 2135/45, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2 - Vinohrady, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 11 Co 312/2024-637, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 2 728 273 Kč s příslušenstvím a dále pravidelné měsíční renty ve výši 56 942 Kč, přičemž svůj nárok odvozoval od skutečnosti, že byl účastníkem dopravní nehody zaviněné řidičem osobního vozidla pojištěného z titulu odpovědnosti z provozu motorového vozidla u stěžovatelky, jíž byla pojistná událost následně nahlášena. Po provedeném dokazování obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. 6. 2024 č. j. 27 C 15/2018-599 přiznal vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 478 960 Kč s příslušenstvím (I. výrok), pravidelnou měsíční rentu ve výši 16 104 Kč (II. výrok), ve zbývající části žalobu zamítl (III. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 334 723,22 Kč (IV. výrok) a České republice nahradit náklady ve výši 10 295 Kč (V. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit České republice náklady ve výši 5 509 Kč (VI. výrok). Nákladové výroky odůvodnil obvodní soud odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastník byl v řízení úspěšný pouze z 24%.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka blanketní odvolání, které posléze vzala zpět, a proti III. až VI. výroku tohoto rozsudku podal odvolání vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal, že odvolání vedlejšího účastníka je částečně důvodné, a rozsudkem uvedeným v záhlaví zastavil řízení o odvolání stěžovatelky (I. výrok), potvrdil III. výrok rozsudku obvodního soudu, změnil IV. výrok tohoto rozsudku a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 335 668 Kč s příslušenstvím, změnil i V. a VI. výrok tak, že stěžovatelka je povinna nahradit náklady řízení České republice ve výši 11 704 Kč (II. výrok) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 31 847,20 Kč (III. výrok). K nákladovým výrokům městský soud připomenul, že již v předchozím kasačním rozsudku považoval § 142 odst. 3 o. s. ř. za výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci, jehož použití připadá do úvahy. V posuzované věci se tato výjimka uplatní pouze pro část nároků, a to nároků, jež byly pravomocně vypořádány již v dřívější fázi řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení bylo zcela překvapivé a v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť oběma rozsudky obvodního soudu jí byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, jelikož měla v obou případech vyšší úspěch ve věci. Městský soud rozhodnutím o nákladech řízení upřel stěžovatelce právo účinně se bránit proti němu, neboť je přesvědčena, že při takto překvapivém rozhodnutí mělo být rozhodnutí (druhé) obvodního soudu ve výrocích o náhradě nákladů zrušeno a vráceno tak, aby měla stále zaručeno právo podat proti takovému výroku opravný prostředek a rozhodnutí bylo náležitě přezkoumáno.
5. Rozsudek v části o nákladech řízení považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění není zřejmé, jak městský soud dospěl k závěrům o míře úspěchu a neúspěchu ve věci, jak tyto procentuální úspěchy a neúspěchy ve věci zhodnotil a jak k jednotlivým částkám určujícím výši nákladů řízení dospěl a jakými myšlenkovými a logickými pochody byl při určení nákladů veden. Nehledě na to, že rozhodnutí o nákladech rozdělil do dvou fází řízení, ale z odůvodnění není zřejmé, jaké principy a závěry v každé z této fází aplikoval.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení [srov. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Odůvodní-li soudy své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19 ). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165)]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc "takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou." Uvedený požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34.; srov. v návaznosti na toto stanovisko též nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37., kde Ústavní soud zdůraznil, že není "nejvyšším nákladovým soudem"].
9. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší přiznaných nákladů řízení před obvodním soudem vedlejšímu účastníkovi. Je přitom notorietou, že pravidla pro přiznání náhrady nákladů sporného řízení obsahuje § 142 o. s. ř., tj. jde o regulaci na úrovni podústavního práva. Přitom § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou, jak připomenul i městský soud, z obecné zásady úspěchu ve věci a její použití připadá do úvahy, byl-li neúspěch ve věci jen nepatrný nebo závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu.
10. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, své rozhodnutí o nákladech řízení náležitě a srozumitelně odůvodnil (srov. body 17. až 19. odůvodnění rozsudku) a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Napadené výroky nemohou být pro stěžovatelku ani překvapivé, neboť městský soud již v rozsudku ze dne 15. 2. 2023 č. j. 11 Co 344/2022-474, tj. v kasačním rozsudku, podrobně a návodně objasnil pravidla pro přiznání náhrady nákladů řízení (bod 19. odůvodnění), která však obvodní soud nerespektoval a rozhodl podle úspěchu ve věci.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu