Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky JiNo, s. r. o., se sídlem Zámecká 17, Pardubice, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem Advokátní kanceláře Kříž a Bělina, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 8/2010-119 ze dne 29. 9. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 30 Ca 43/2007-56 ze dne 20.10.2009, proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové č.j. 2074-02/07-0601-21 ze dne 16.3.2007 a proti platebnímu výměru Celního úřadu v Pardubicích č.j. 5001/05/0663-31 ze dne 11.10. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů celní správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Naopak; zvláště oba správní soudy podle mínění Ústavního soudu aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy zcela ústavněkonformním způsobem. Argumentace stěžovatelky je přitom z velké části založena na dezinterpretaci právních závěrů pro věc rozhodných. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu