Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RENCAR PRAHA, a. s., sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti unesením Obvodního soudu pro Prahu 9 vyhlášeným na ústním jednání dne 11. 11. 2022 ve věci sp. zn. 9 C 394/2016, kterými bylo rozhodnuto, že: "Změna žalobního návrhu dle podání žalobce ze dne 30. 12. 2021 dle bodu 201 tak, jak je uvedeno na č. l. 1771 spisu, se nepřipouští.", a že: "Změna žalobního návrhu dle podání žalobce ze dne 30. 12. 2021 dle bodu 203 tak, jak je uvedeno na č. l. 1771 spisu, se připouští.", spojené s návrhem na zrušení § 202 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v části vymezené slovy "nebo nebyla", za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 202 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to jen v rozsahu týkajícím se rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu.
3. Napadenými usneseními Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozhodl podle § 95 o. s. ř. tak, že:
a) nepřipustil změnu návrhu, podle něhož mělo být určeno, že "mezi žalobcem [tj. stěžovatelkou] a žalovaným [tj. vedlejší účastnicí] existuje právní vztah, založený konsolidovaným a upraveným úplným zněním smlouvy o "pronájmu" ploch pro reklamní činnost, uzavřeným mezi [stěžovatelkou a vedlejší účastnicí] dne 19. 10. 2009, ve znění dodatku č. 8 ze dne 29. 3. 2011 a dodatku č. 9 ze dne 30. 10. 2013, jehož předmětem je úplatné užívání ploch v majetku žalovaného pro účely umísťování reklamních sdělení žalobcem", a
b) připustil změnu návrhu, podle kterého mělo být určeno, že "mezi žalobcem a žalovaným existuje právní vztah založený konkludentní smlouvou, jehož předmětem je úplatné užívání ploch v majetku žalovaného pro účely umísťování reklamních sdělení žalobce, a to za podmínek, které jsou v písemné podobě zachyceny v dokumentu označeném jako "Konsolidované a upravené úplné znění smlouvy" ze dne 19. 10. 2009, podepsaném žalobcem a žalovaným, a následném dodatku č. 8 ze dne 29. 3. 2011 a dodatku č. 9 ze dne 30. 10. 2013, podepsanými stejnými stranami".
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka (ve stručnosti uvedeno) vytýká obvodnímu soudu, že nesprávně posoudil její podání ze dne 30. 12. 2020 (pozn.: v napadených usneseních je chybně uvedeno datum 30. 12. 2021) jako návrh na změnu žaloby, a tím, že připustil pouze první eventuální žalobní návrh (pozn.: v pořadí druhým napadeným usnesením), aniž by ovšem připustil žalobní návrh primární (pozn.: v pořadí prvním usnesením), nepřípustně zúžil předmět daného soudního řízení.
5. K tomu dodává, že i kdyby skutečně o změnu žaloby šlo, nebyl by důvod, proč ji nepřipustit. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje tím, že je jí známa rozhodovací praxe Ústavního soudu (včetně stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.), ale že právní názor Ústavního soudu není vždy obecnými soudy respektován, přičemž tvrdí, že nemá možnost se proti postupu obvodního soudu efektivně bránit v dalším řízení.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím, kterým by byla věc skončena, nýbrž jde o rozhodnutí procesní, vydané v probíhajícím soudním řízení. Judikaturní praxe posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí byla sjednocena výše uvedeným stanoviskem pléna, v němž Ústavní soud uvedl, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení usnesení o nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř., nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvod, proč by se od tohoto závěru měl odchýlit, přičemž připomíná, že stěžovatelce zůstávají zachovány procesní prostředky k uplatnění jejích práv (srov. odůvodnění odkazovaného stanoviska), k čemuž dlužno dodat, že to stejné platí i pro případ, že by obvodní soud kvalifikoval její návrhy jako změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. nesprávně, resp. že by chybně pojat předmět daného soudního řízení. Za významný nelze ani považovat stěžovatelčin argument, že obecné soudy právní názor Ústavního soudu někdy nerespektují, neboť v takovém případě se stěžovatelka může po skončení řízení, po vyčerpání procesních prostředků, které má k ochraně svých práv k dispozici, bránit ústavní stížností.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995
sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení o. s. ř. odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2023
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj