Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Markem Lhotským, advokátem se sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2018 č. j. 19 Co 16/2018-1383 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 40 P 29/2015-954, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti A. F. K. a B. nezl. R. K., zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Brnem, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Na základě odvolání matky nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 19 Co 16/2018-1383. Odvolací soud potvrdil rozsudek městského soudu, přičemž se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným městským soudem a dokazování doplnil jen ohledně dalších tvrzení obou rodičů, zprávami opatrovníka a listinami vztahujícími se k poměrům obou rodičů i nezletilého.
Odvolací soud konstatoval, že po rozsudku městského soudu bylo týmž soudem vydáno předběžné opatření - usnesení ze dne 20. 11. 2017 č. j. 40 P 29/2015-1035, jímž byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů, které bylo následně potvrzeno usnesením odvolacího soudu. Odvolací soud konstatoval, že i po doplnění dokazování jsou právní závěry městského soudu zcela správné, přičemž městským soudem učiněný závěr, že nejlepším řešením je střídavá péče o nezletilého, má oporu především v závěru znaleckého posudku Mgr. Landové, která hodnotila jak výchovné předpoklady matky nezletilého, tak i jeho otce a konstatovala pozitivní citová pouta nezletilého k oběma jeho rodičům.
Z obsahu opatrovnického spisu (v době rozhodování odvolacího soudu čítajícího více než 1300 stran) i s ohledem ke znalosti celého průběhu sporu odvolací soud vzal za prokázané, že matka nezletilého měla a má tendenci otci ve styku s nezletilým bránit a pod nejrůznějšími záminkami tento styk komplikovat, i když byla soudy opakovaně vybízena, aby takového jednání zanechala. Odvolací soud poukázal na usnesení v předmětné věci z roku 2015, kdy soudy podrobně rozebíraly jednotlivá nepodložená a zčásti zveličená tvrzení matky nezletilého o nezpůsobilosti otce mít sám dítě delší dobu u sebe.
O nepřípustných praktikách matky ztěžujících či znemožňujících styk otce s nezletilým, byla matka nezletilého již nesčetněkrát oběma soudy důrazně poučována s tím, že její představa, že to bude výhradně ona, kdo bude určovat, kdy a za jakých podmínek se bude otec s nezletilým stýkat, je dlouhodobě zcela neudržitelná. Odvolací soud uvedl, že zvažoval i návrh opatrovníka na svěření nezletilého do výlučné péče otce, neboť ten by styku nezletilého s matkou nijak nebránil; takovému rozhodnutí však bránila skutečnost, že otec svěření nezletilého do své výhradní péče nenavrhoval.
Pokud se týká ústavní stížností napadených rozsudků, stěžovatelka namítá, že soudy měly při svém rozhodování přihlédnout především k tomu, že je schopna zabezpečit péči o nezletilého vhodnějším způsobem, než otec nezletilého. Nezletilému je prý schopna a ochotna zaplatit lepší a kvalitnější vzdělání, než je v možnostech otce, a to školku s výukou anglického jazyka a následně na ni navazující základní školu stejného typu výuky. Takové vzdělání je podle jejího názoru vzhledem k mimořádným rozumovým a emočním schopnostem v nejlepším zájmu nezletilého. Již tato skutečnost prý měla být důvodem pro rozhodnutí soudu o její výlučné péči o nezletilého, neboť soudy mají vždy sledovat nejlepší zájem nezletilého dítěte. Dále stěžovatelka namítá, že nezletilému bylo upřeno jeho právo vyjádřit svůj vlastní názor na věc, která se ho nepochybně bezprostředně týká. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 707/2004 ,
,
III. ÚS 2150/2007 a sp. zn. II. ÚS 2866/17 ).
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady, mající ústavněprávní relevanci však v posuzované věci zjištěny nebyly.
K procesní otázce podaných námitek Ústavní soud konstatuje, že byly podány výhradně stěžovatelkou, byť se jimi rovněž snaží tvrdit údajné porušení procesních práv nezletilého být v řízení slyšen, resp. vyjádřit svůj vlastní názor k věci, která se ho týká. Nad rámec řečeného Ústavní soud ke stěžovatelovým námitkám dodává:
Stěžovatelka zdůrazňuje vlastní zásluhy o výchovu nezletilého, které údajně, mimo jiné, spočívají v jejím opravdovém zájmu zajistit a zabezpečit jeho zdárný vývoj v dostatečném materiálním zabezpečení co nejkvalitnějšího vzdělání, spojeného s výukou anglického jazyka od útlého věku nezletilého. K tomuto tvrzení je třeba připomenout, že výše příjmů jednoho z rodičů a jeho ochota finančně podporovat svého potomka, z něj v žádném případě nečiní "lepšího rodiče", resp. jen tato skutečnost nediskvalifikuje druhého z rodičů v rodičovské způsobilosti a výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti. V tomto směru je pohled stěžovatelky na "kvalitu" výchovy nezletilého zkreslený a v konečném důsledku neoprávněně snižuje přirozenou potřebu nezletilého dítěte na výchovu oběma rodiči v kvalitním a rovnovážném poměru.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelka v souvislosti s rozhodnutím soudů o svěření nezletilého do střídavé péče namítá jen zcela podružné problémy. Opatrovník nezletilého, ani závěry vyplývající ze znaleckého posudku nezpochybňují pozitivní vztahy nezletilého k oběma rodičům, přičemž střídavá péče je znalkyní chápána jako zcela přiměřená a potřebná k tomu, aby otec mohl vůbec svoji roli rodiče ke svému nezletilému synovi plnit.
Pokud se týká námitek stěžovatelky k údajnému porušení práva nezletilého být slyšen v záležitosti, která se ho týká, jde o realizaci procesního práva nezletilého za situace, kdy nezletilé dítě je schopno vyjádřit vlastní názor k věci, která se ho dotýká. V projednávané věci oba soudy rozhodovaly o otázkách týkajících se výkonu rodičovské zodpovědnosti k dítěti v době, v níž mu bylo něco mezi 4-5 lety. V takto útlém věku dítěte si lze jen stěží představit, že i dítě značně vyspělé by bylo schopno formulovat vlastní názor na věc, k níž se vedlo poměrně obsáhlé a podrobné dokazování.
Ústavní soud v souladu s Úmluvou o právech dítěte (viz čl. 12) vždy trvá na tom, aby toto právo dítěte bylo realizováno vždy, kdy je to možné a kdy např. osobní slyšení soudem je vhodné. Tento požadavek se uplatní především za situace, kdy soudy rozhodují o určitých omezeních práv nezletilého dítěte (např. umístění dítěte do ústavní výchovy, omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti jednoho rodiče, resp. rozhodnutí o svěření nezletilého dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Jak soudní znalkyně, tak i opatrovník vyslovili přesvědčení, že nezletilý nemá se střídavým pobytem u rodičů žádné problémy, je velmi adaptabilní a má silné pozitivní citové pouto k oběma svým rodičům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (po více jak třech letech od zahájení opatrovnického řízení) zpochybňuje rovněž blíže neidentifikovaná rozhodnutí o místní příslušnosti Městského soudu v Brně, byť je zřejmé, že tato rozhodnutí s napadenými rozsudky, kterými bylo rozhodnuto o výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému bezprostředně nesouvisí. Aniž tedy Ústavní soud by za této situace byl oprávněn se námitkou údajné místní nepříslušnosti Městského soudu v Brně vůbec zabývat, přesto poukazuje na rozsudek odvolacího soudu, v němž k otázce bydliště stěžovatelky bylo provedeno dokazování s tím, že místo (jejího) bydliště bylo a je minimálně sporné (dříve bydlela v L., později u rodičů, poté "fakticky" v K., resp. nyní údajně bydlí opět v O.). K této otázce sama stěžovatelka uvedla (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), že "nemá žádné vysvětlení pro to ..., proč nechce uvádět, kde se přesně zdržuje".
Ústavní soud se z výše vyložených důvodů neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o údajném porušení jí označených ústavně zaručených práv, ve výše označené opatrovnické věci; ústavní stížnost proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu