Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, AK se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 takto:
Vykonatelnost usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Stěžovatel podal proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv a svobod zakotvených v ustanoveních čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dle stěžovatele došlo napadenými usneseními též k porušení ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Napadenými rozhodnutími obecné soudy konstatovaly, že stěžovatelovo vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné; jejich právní závěry však stěžovatel považuje - z důvodů podrobně vyložených v ústavní stížnosti - za protiústavní. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obě dvě podmínky obsažené v citovaném ustanovení jsou v projednávané věci splněny. Došlo-li by před konečným rozhodnutím Ústavního soudu k vydání rozhodnutí ministra spravedlnosti a následně k samotnému vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, neměl by již ani případný vyhovující nález praktického významu, neboť zásah do stěžovatelových práv by byl již nevratný. Zároveň má Ústavní soud za to, že určité oddálení extradice není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a nezpůsobí nepoměrně větší újmu žádným jiným osobám.
Ústavní soud připomíná, že odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí nikterak nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
14. 11. 2011 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace tak, že podle § 397 odst. 1 trestního řádu je vydání pro skutek uvedený v žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 21. 1. 2011 č. 87-808-10 přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že součástí žádosti o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace byly i garance, že stěžovatel nebude vystaven mučení, nebude ponižována jeho důstojnost a budou zachována jeho práva na obhajobu. Podle Městského soudu v Praze pak ze spisového materiálu nevyplývalo nic, co by tyto garance zpochybňovalo.
14. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle hodnotil podmínky trestně stíhaných v Ruské federaci, přičemž - stručně řečeno - dospěl k závěru, že ačkoliv v Ruské federaci může, a to i z hlediska stěžovatelem citovaných základních práv, docházet k určitým excesům, nejde o praxi natolik rozšířenou či státem trpěnou, aby došlo k naplnění ustanovení § 393 písm. k) trestního řádu.
18. Ústavní soud se nejprve věnoval právě otázce přípustnosti návrhu, neboť ta byla v průběhu řízení zpochybněna; ústavní stížnost prý nepřijatelně směřovala toliko proti v extradičním řízení vydaným rozhodnutím obecných soudů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu již ve fázi, kdy směřuje proti rozhodnutí stížnostního soudu; není nezbytné, aby stěžovatel vyčkával s jejím podáním až na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání dle ustanovení § 399 odst. 1 trestního řádu. K uvedenému dodává Ústavní soud: jedině bylo-li by návrhem ministra spravedlnosti zahájeno přezkumné řízení před Nejvyšším soudem dle ustanovení § 397 odst. 3 trestního řádu, měla by být ústavní stížnost podána až po přezkumném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
19. Tento závěr plyne již z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 427/98
ze dne 4. 2. 1999 (N 20/13 SbNU 147) a byl respektován celou řadou - byť nikoliv závazných - usnesení (mezi jinými usnesení
sp. zn. I. ÚS 507/98
ze dne 15. 6. 1999 či
III. ÚS 1757/08
ze dne 9. 9. 2008 - dostupná, stejně jako všechna v tomto nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), a to aniž by tu byl rozpor s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu
sp. zn. I. ÚS 752/02
(citován shora). V tomto nálezu Ústavní soud sice připustil (jako nikoliv opožděnou) ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, tím však v žádném případě implicite nevyjádřil, že by ústavní stížnost směřující již proti rozhodnutí stížnostního soudu (tj. nenapadající - dosud neexistující - rozhodnutí ministra spravedlnosti) byla předčasná. Citovaný nález je proto třeba i v souladu s nálezem
sp. zn. IV. ÚS 427/98
interpretovat tak, že ústavní stížnost lze podat jak (již) proti rozhodnutí stížnostního soudu, tak (až) proti rozhodnutí ministra spravedlnosti.
20. Rozhodnutí ministra spravedlnosti není totiž stricto sensu rozhodnutím o opravném prostředku, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje; jinými slovy, nejde o řízení, které by stěžovateli bylo k dispozici. Není přitom vyloučeno - neboť právní řád žádnou "odkladnou" lhůtu pro ministra nestanoví - že k realizaci extradice po rozhodnutí ministra spravedlnosti může dojít ještě předtím, než uplyne lhůta k podání ústavní stížnosti. Odepření možnosti podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí stížnostního soudu by tak v mnoha případech mohlo znemožnit efektivní ochranu základních práv jednotlivců.
21. Po vyřešení přípustnosti návrhu přikročil Ústavní soud k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že je nutno napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit; ústavní stížnost proti usnesením Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze tudíž byla shledána důvodnou, a to byť prvotně - nikoliv však výlučně - z jiných příčin než stěžovatelem tvrzených.
22. V projednávané věci obecné soudy - ač zejména odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jinak nároky plynoucí z ústavního pořádku splňovalo - při rozhodování o přípustnosti extradice zjevně nezkoumaly dostatečně všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohly stát překážkou vydání.
23. Rozsah těchto požadavků plyne mimo jiné již z nálezu
sp. zn. III. ÚS 534/06
ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3), v němž Ústavní soud uvedl, že obecné soudy jsou povinny z úřední moci zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by vydání do ciziny osobě způsobilo nepřiměřenou újmu. Výsledná zjištění pak podle citovaného nálezu musejí být zhodnocena v odůvodnění rozhodnutí.
24. Jak plyne z napadených rozhodnutí, obecné soudy se těmito otázkami buď nezabývaly, či zjištění o nich učiněná a závěry z těchto (eventuálních) zjištění vyvozené neuvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel přitom v průběhu řízení i v ústavní stížnosti přednášel, že na území České republiky žije se svou rodinou, má povolen trvalý pobyt a splňuje podmínky pro udělení státního občanství České republiky. Jak plyne z citovaného nálezu Ústavního soudu, nelze připustit, aby natolik závažný zásah do právní sféry jednotlivce, jakým je vydání k trestnímu stíhání do ciziny, byl proveden bez důkladného posouzení shora zmíněných otázek.
25. V ústavněprávní rovině je tento zásah nutno vnímat jako porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož neopominutelnou součástí je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 113/02
ze dne 4. 9. 2002, N 109/27 SbNU 213, či
sp. zn. Pl. ÚS 1/03
ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.), a současně jako nerespektování závaznosti nálezů Ústavního soudu předepsané čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 301/05
ze dne 13. 11. 2007, N 190/47 SbNU 465).
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze zrušil pro rozpor s ustanoveními čl. 89 odst. 2 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Povinností obecných soudů při opětovném rozhodování bude vypořádat se s otázkou, zda existují určité závažné (zejména humanitární či rodinné) důvody, které by vyústily v nepřípustnost vydání stěžovatele. Obecné soudy znovu též budou moci zvážit, nebrání-li vydání stěžovatele jiné důvody stěžovatelem v průběhu řízení před Ústavním soudem předložené. Bylo-li by jimi znovu rozhodnuto o přípustnosti extradice, zůstane též ministru spravedlnosti otevřena - v případě jeho pochybností o správnosti rozhodnutí - možnost předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu.
27. Pokud jde o stěžovatelem přednesené návrhy na doplnění dokazování, nebylo pro posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí provádění důkazů Ústavním soudem třeba. O extradici stěžovatele nerozhoduje totiž Ústavní soud, ale soudy obecné; proto mohou být předložené důkazní návrhy relevantní právě až pro další řízení před nimi. Navržené důkazy budou tyto soudy povinny provést a hodnotit zejména tehdy, pokud by nedospěly k závěru, že již samotné humanitární důvody vydání stěžovatele do Ruské federace brání.
28. Dodatečně stěžovatelem předložený návrh, aby Ústavní soud uložil obecným soudům neprodleně jej propustit z extradiční vazby, vymyká se striktně kasační pravomoci Ústavního soudu, jenž není - slovy zákona o Ústavním soudu - "příslušný" k rozhodování o návrzích, jimiž by výrokově bylo nařizováno obecným soudům, jak mají v posuzované věci meritorně rozhodnout (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 646/04
ze dne 8. 3. 2005, N 49/36 SbNU 525). Ústavní soud může sice v odůvodnění svého nálezu vyslovit pro obecný soud závazný právní názor upínající se k posouzení těmito soudy rozhodované kauzy, není však oprávněn jejich jurisdikci fakticky suplovat, neboť pak by již nebyl soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nýbrž součástí soustavy obecných soudů. V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. To však nic nemění na zákonné i ústavní povinnosti Městského soudu v Praze (případně Vrchního soudu v Praze) průběžně zkoumat, zda důvody předběžné vazby stěžovatele stále ještě trvají, a v případě jejich neexistence (pominutí) rozhodnout o stěžovatelově propuštění. Předběžná vazba není vazbou obligatorní; zkoumání podmínek jejího trvání náleží k povinnostem obecných soudů v rámci naplňování intencí ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny (srov. k tomu např. nález
II. ÚS 1542/07
ze dne 18. 10. 2007, N 166/47 SbNU 185).