Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Kuny, sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 30 Cdo 1971/2022-901, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, jako insolvenční správce dlužnice obchodní společnosti ANIDOR, s. r. o. (dále jen "dlužnice"), se u Obvodního soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal přiznání majetkové újmy ve výši 79 900,50 Kč vzniklé nesprávným úředním postupem. V průběhu řízení žalobu rozšířil o částku 193 533,70 Kč s tvrzením, že o tuto částku se zkrátil majetek dlužnice, byl-li loupežným přepadením odcizen správcem konkursní podstaty. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelova žaloba není důvodná, přičemž zčásti by byl uplatněný nárok, kdyby existoval, promlčen, proto rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen) ze dne 19. 10. 2017 č. j. 41 C 427/2009-669, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2018 č. j. 41 C 427/2009-741 a opravného usnesení ze dne 19. 2. 2019 č. j. 41 C 427/2009-756, žalobu zamítl ohledně obou požadovaných částek (I. a II. výrok) a uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 6 300 Kč.
3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 Co 34/2019-875 potvrdil zamítavý výrok ve věci samé (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 6 900 Kč (II. výrok). V odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 sp. zn. 30 Cdo 335/2020, s tím, že náhrady újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), se lze domáhat, až právo poškozeného není jinak uspokojeno a na povinném subjektu škodu již nelze vymáhat. V kontextu dané věci to pak podle Nejvyššího soudu znamená, že škoda může vzniknout až tehdy, pominuly-li účinky prohlášeného konkurzu, neboť škoda vzniká teprve tehdy, nebude-li nyní žalovaný nárok uspokojen ani v konkurzu. Opačný postup by znamenal, že by se poškozený újmy (škody) mohl domáhat dříve, než vůbec vznikla. Nedošlo-li u stěžovatele ke vzniku škody, neboť zatím nepominuly účinky prohlášeného konkurzu (ani nebylo vydáno rozvrhové usnesení či konečná zpráva), pak podaná žaloba je předčasná.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že stěžovatel v dovolání neformuluje takovou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. V odůvodnění Nejvyšší soud dále odkázal na svoji judikaturu, v níž byl opakovaně definován - s ohledem na různé fáze konkursního řízení - okamžik, kdy je možno pohledávku přihlášenou do konkursního řízení považovat za nedobytnou. Rozhodné je ověření stavu konkursního řízení, a nikoliv aktuální stav majetku konkursního dlužníka, z něhož lze učinit závěr o nedobytnosti pohledávky. Nebylo-li dovolání stěžovatele shledáno přípustným, nemohl se Nejvyšší soud zabývat ani jinými vadami řízení, na které stěžovatel ve svém dovolání poukazoval; k nim by mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
5. Stěžovatel zejména opakuje výchozí tezi, že vzhledem k pochybení krajského soudu došlo k zahrnutí majetku dlužnice do majetku úpadce, ač dlužnice k úpadci nebyla v žádném právním vztahu. V této souvislosti se pak stěžovatel domnívá, že právní otázka - zda tedy žaloba podle zákona č. 82/1998 Sb. byla podána předčasně - byla městským soudem i Nejvyšším soudem posouzena nesprávně. V dané souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, z něhož dovozuje, že rozhodujícím pro řešení předčasnosti žaloby, resp. vzniku škody, není pouze to, zda bylo konkursní řízení skončeno, ale to, zda lze k okamžiku podání žaloby zodpovědět otázku o nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele v konkursním řízení. Ve stěžovatelově věci již byl vydán částečný rozvrh, ze kterého vyplývá, že konkursní podstata nedisponuje ani prostředky na výplatu odděleného věřitele. Skutečnost, že stěžovatelem uplatňovaný nárok z konkursní podstaty úpadce uspokojen nebude, vyplývá i ze zprávy správce konkursní podstaty o stavu konkursního řízení. Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013, z něhož lze podle něj dovodit, že konkursní podstata neumožňuje uspokojení stěžovatelem uplatňované pohledávky. Stejný závěr pak stěžovatel dovozuje také z usnesení krajského soudu ze dne 13. 11. 2009 č. j. 43 K 21/2004-8; bylo-li přitom o určité otázce (v tomto případě o otázce nevymahatelnosti pohledávky) již rozhodnuto příslušným orgánem (zde konkursním soudem), je takové rozhodnutí pro obecné soudy v dalších fázích řízení závazné a mají z něho vycházet [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konkrétně na § 135 odst. 2 o. s. ř. a § 159a o. s. ř.].
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud žádná taková ústavněprávní pochybení ve výkladu a použití podústavního práva ve stěžovatelově věci neshledal. Pro závěr o absenci pochybení podle Ústavního soudu svědčí samotné východisko, na němž Nejvyšší soud založil napadené usnesení. Zjednodušeně je lze rekapitulovat tak, že nároku na náhradu škody požadované stěžovatelem podle zákona č. 82/1998 Sb. je možno se domáhat až tehdy, není-li to možné v jiném řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby polemizoval s právními závěry obecných soudů (nejde-li o závěry excesivní), k nimž dospěly na základě hodnocení důkazů o tom, zda majetková podstata úpadce ještě umožňuje (alespoň částečné) uspokojení pohledávky dlužnice za úpadcem.
K tomuto závěru - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - Ústavní soud vedou také zjištění rekapitulovaná Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 924/2013, v němž Nejvyšší soud v kontextu konkurzu souvisejícího s úpadcem zdůraznil existenci pohledávek, u nichž nebylo jednoznačně vyřešeno, zda do konkursní podstaty úpadce spadají či nikoliv. V návaznosti na toto zjištění Nejvyšší soud již tehdy uzavřel, že nejsou dány podmínky pro závěr obecných soudů, zda žaloba tehdejšího věřitele proti úpadci podaná podle zákona č. 82/1998 Sb. je či není předčasná [naopak z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu - v kontextu argumentace nynějšího stěžovatele uplatňované v ústavní stížnosti - nelze dovozovat, zda (resp. do jaké míry) majetek konkursní podstaty úpadce postačuje k uhrazení pohledávek dlužnice, jejímž je stěžovatel insolvenčním správcem].
9. Z uvedeného je podle Ústavního soudu zřejmé, že určení toho, co spadá do konkursní (majetkové) podstaty úpadce, o níž ve svém důsledku jde i v nyní posuzované věci, je komplikované (konkrétní obsah majetku se v čase proměňoval), a proto nelze jednoznačně uzavřít ještě v průběhu konkursního řízení, zda a do jaké míry jednotlivé pohledávky věřitelů za úpadcem budou nebo nebudou uspokojeny (nelze také bez dalšího vycházet z jiných - dřívějších - rozhodnutí, jež se k rozsahu majetkové podstaty vyjadřovaly).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezohledňuje závěr plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 335/2020, jenž časově předcházel napadenému usnesení, že nároky stěžovatelem uplatněné podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze hodnotit jako promlčené (když k takovému závěru v předchozích fázích řízení dospěly obecné soudy) právě proto, že konkursní řízení, v němž má dlužnice přihlášenou svou pohledávku za úpadcem, ještě neskončilo. Je pak tedy otázkou, do jaké míry závěr o předčasnosti žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb. zájmy dlužnice poškozuje. Obecné soudy stěžovatelem vznášenému nároku proti vedlejší účastnici nebrání, toliko upozorňují, že je uplatněn předčasně.
11. Stěžovatele, resp. dlužnici, přitom přímo nepoškozuje, že konkursní řízení proti úpadci trvá již řadu let; byla-li by délka takového řízení nepřiměřená, může to znamenat vznik dalších odpovědnostních nároků proti příslušnému správci konkursní podstaty, respektive subsidiárně opět vznik odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Takové otázky však nebyly předmětem řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení, a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se jimi jakkoliv zabýval a aby se k nim blíže vyjadřoval.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu