Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010 a o návrhu na odstranění rozporu mezi valorizací důchodů a § 44 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., mezi § 5 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. a § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb. a mezi stanovením životního minima jednotlivce, který žije sám, a jednotlivce v rámci vícečlenné rodiny, a uvedení těchto ustanovení do souladu s čl. 30 Listiny základních práv a svobod, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 1 Cad 64/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010 zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 1 Cad 64/2009-41 ze dne 13. 4. 2010, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou tento brojil proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, resp. Úřadu městské části Praha 10, o snížení příspěvku na živobytí z částky 436,- Kč měsíčně na částku 334,- Kč měsíčně.
Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že při valorizaci důchodové dávky dochází ke snížení minimální hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních životních potřeb, místo aby došlo k jejímu navýšení, v důsledku čehož není stěžovateli poskytováno dostatečné hmotné zabezpečení. Stěžovatel poukázal na svůj špatný zdravotní stav a také na skutečnost, že se ocitl v hmotné nouzi následkem nuceného opuštění státu v období totality, kdy mu byl zabaven veškerý majetek, přičemž v době, kdy se do České republiky opět vrátil, se již nemohl domáhat navrácení tohoto majetku cestou restitučních předpisů.
Dle stěžovatele se výše vyjmenovaná ustanovení právních předpisů nacházela v rozporu s předpisem vyšší právní síly, jímž je čl. 30 Listiny, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud uvedl předmětná zákonná ustanovení do souladu s ústavním pořádkem a zajistil tak jejich řádnou aplikaci.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výkladem právních norem, upravujících poskytování příspěvku na živobytí dle zákona o pomoci v hmotné nouzi, a namítaný rozpor těchto předpisů, resp. jejich výkladu, s čl. 30 Listiny, zaručující občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří. Pokud jde o posledně zmíněné ústavně zaručené právo, Ústavní soud podotýká, že toto patří do oblasti tzv. sociálních práv, jejichž povaha není bezpodmínečná a lze se jich v souladu s čl.
41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích příslušných zákonů. Výklad norem "jednoduchého" práva (jiných než ústavních norem), a tedy i výklad předpisů realizujících právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nouzi a ve stáří, náleží do výlučné kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší jejich právní závěry jakkoliv přehodnocovat. Výjimku tvoří dle ustálené judikatury Ústavního soudu případy, kdy jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají nebo kdy je některá z norem interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo kdy se jedná o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
V projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakoval námitky, s nimiž se již městský a zejména pak Nejvyšší správní soud velice podrobně a důsledně vypořádaly, a to včetně namítaného rozporu s čl. 30 Listiny. Závěry obecných soudů shledal Ústavní soud plně ústavně konformní a pro stručnost na ně odkazuje. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.
6 Ads 97/2010-66 ze dne 8. 9. 2010, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K projednání návrhu stěžovatele stran odstranění nesouladu jednotlivých ustanovení právních předpisů s čl. 30 Listiny a mezi sebou navzájem nebyl Ústavní soud příslušný, neboť dle zákona o Ústavním soudu je nadán toliko kasační pravomocí; je tedy oprávněn zákony či jejich jednotlivá ustanovení toliko rušit a nikoliv měnit. Ovšem i v případě, že by návrh stěžovatele byl míněn tak, že Ústavní soud má jmenovaná ustanovení zrušit, sdílel by takový akcesorický návrh osud ústavní stížnosti a nebyl by tedy způsobilý věcného projednání. I v této části tedy Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl, a to dle § 43 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. března 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu