Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2018 č. j. 1 Afs 146/2018-31 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. března 2018 č. j. 59 Af 5/2018-11, takto:
Návrh se odmítá.
Dne 29. 10. 2018 elektronicky bez podpisu bylo Ústavnímu soudu doručeno podání potvrzené dne 2. 11. 2018 doručením jeho originálu, v němž navrhovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí.
Podání navrhovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud konstatuje, že se navrhovatel obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a byl též poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3790/13
,
sp. zn. III. ÚS 2344/13
,
sp. zn. I. ÚS 4024/14
,
sp. zn. I. ÚS 44/15
,
sp. zn. III. ÚS 2106/17
a řada dalších). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že navrhovatel již byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj