Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV ÚS 355/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. H., proti rozhodnutí Obvodního státní zastupitelství v Praze 4, sp. zn. Zt 2950/97, ze dne 13. 2. 1998, rozhodnutí Městského státního zastupitelství, čj. Kzt 26/98-38, ze dne 26. 3. 1998, a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 7. 4. 2000, čj. 8 Tp 72/00, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve svém návrhu, který nemá formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, z jehož obsahu však lze dovodit, že se domáhá přezkoumání a zrušení ohora označených rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství v Praze 4, Městského státního zastupitelství v Praze a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, uvedl, že u Ministerstva spravedlnosti ČR podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a Městského státního zastupitelství v Praze, čj.
Kzt 26/98-38, ze dne 26. 3. 1998, jimiž nebylo vyhověno jeho stížnosti proti rozhodnutí Policie ČR o zastavení řízení, ke kterému došlo z důvodů zrušení ust. § 156 odst. 3 tr. zák., čímž nastal i zánik trestnosti trestného činu, ze kterého byl obviněn (útok na veřejného činitele). Ministerstvo spravedlnosti jej vyrozumělo přípisem ze dne 7. 4. 2000, čj. 8T 72/00, o odložení jeho podnětu s odůvodněním, že nebyly shledány důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1 trestního řádu.
Stěžovatel namítá, že odmítnutím podnětu ke stížnosti pro porušení zákona došlo k porušení čl. 10 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Ústavy ČR (správně Listiny základních práv a svobod), neboť tím, že nedošlo k projednání nespravedlivého a vykonstruovaného obvinění z trestného činu, kterého se nedopustil, neměl možnost se od nepravdivého nařčení očistit a u Policie ČR je nadále veden jako osoba trestně stíhaná z útoku na veřejného činitele. Žádá proto, aby rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR bylo Ústavním soudem zrušeno a důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona byly shledány, neboť Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 a Městské státní zastupitelství v Praze se svými rozhodnutími dopustily porušení zákona a Listiny základních práv a svobod . Ústavní soud stížnost přezkoumal i s připojeným přípisem Ministerstva spravedlnosti ČR a dospěl k závěru, že není důvodná.
Dle ust. § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Dle § 72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Jak již Ústavní soud judikoval (např. II.ÚS 101/95 ,
III.ÚS 124/93 ,
II.ÚS 525/99 ), stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Z hlediska trestního práva procesního je možno považovat vyrozumění o vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona pouze za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, které však nezakládá zákonem stanovené důsledky (nemá vliv na běh lhůt k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zák.č. 182/1993 Sb.). Je tedy věcí subjektu k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněného, zda a jakou formou navrhovateli oznámí, jak z hlediska jeho podnětu věc posoudil (v daném případě se tak stalo oznámením Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 4. 2000).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí policie či státního zastupitelství se navrhovatel může domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. Jak bylo uvedeno, podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje.
S ohledem na uvedené byl proto návrh ve vztahu k rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství v Praze 4 Městského státního zastupitelství v Praze, čj. Kzt 26/98-38, ze dne 26. 3. 1998, odmítnut dle § 43 odst. 1 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh evidentně podaný po lhůtě stanovené zákonem, a ve vztahu k vyrozumění Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 4. 2000, čj. 8T 72/00, o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jako návrh podaný neoprávněnou osobou podle § 43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, aniž byl dále navrhovatel vyzýván k odstranění formálních vad jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj