Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího D. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem, sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 7 Tdo 975/2023-833, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2023 č. j. 7 To 59/2023-768 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. prosince 2022 č. j. 30 T 116/2022-645, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest propadnutí věcí, konkrétně jeho mobilního telefonu s nabíječkou a kabelem a tabletu.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl ke stěžovatelovu odvolání rozsudek okresního soudu zrušen a stěžovatel byl za mírné úpravy popisu skutkového děje znovu shledán vinným shodným trestným činem a byl mu uložen shodný trest, jako ve zrušeném rozsudku.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, měla charakter domácího násilí.
6. Stěžovatel tvrdí, že k trestnému jednání nedošlo, a zejména pak nedošlo k týrání po delší dobu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty dle § 199 odst. 2 písm. d). Soudy vycházely z výpovědi poškozené. Přitom svědci dlouhodobé týrání poškozené nepotvrdili. Nebyly zohledněny ani pozitivní závěry znaleckého posudku. Ještě v červenci 2021 byli na společné dovolené. Závěry soudů tak nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
7. Uložený trest též připadá stěžovateli nepřiměřeně přísný, při horní hranici trestní sazby, uložený zejména z důvodu jeho předchozí trestní minulosti.
8. Stěžovatel má dojem, že soudy o jeho vině i trestu rozhodovaly ve světle jeho trestní minulosti, aniž by přihlédly k objektivním okolnostem.
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Co se týče rozsudku okresního soudu, ten byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu Ústavní soud považuje ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.
11. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 bod 28 či ze dne 8.
prosince 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatel tvrdí, že trestnou činnost nespáchal, nicméně třeba konstatovat, že ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, ve kterém byla provedena řada důkazů, zejména výslechů svědků. Hodnocením tohoto dokazování se soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly. Stran délky doby týrání dospěly k závěru, že jednání stěžovatele započalo v únoru 2021, dále se stupňovalo v červenci roku 2021, vyvrcholilo v podzimních měsících a skončilo poskytnutím policejní ochrany poškozené (viz usnesení Nejvyššího soudu bod 21 a 22).
Obecné soudy se vypořádaly i s významem společné dovolené v červenci 2021 (viz usnesení Nejvyššího soudu bod 21), resp. připustily, že týrání probíhalo v různé intenzitě a s různým obsahem (bod 25 napadeného rozsudku krajského soudu). Je třeba zdůraznit, že provádění a hodnocení důkazů je na obecných soudech, jakožto orgánech k tomu oprávněných, a Ústavnímu soudu, jenž je orgánem ochrany ústavnosti, nepřísluší, aby výsledky provedeného dokazování nově přehodnocoval. Sama skutečnost, že soudy vycházely do značné míry z výpovědi poškozené, neznamená, že by jejich závěry nemohly obstát.
To pak platí tím spíše, když tyto závěry byly podpořeny i dalšími provedenými důkazy, byť třebas jen podpůrného charakteru, kdy svědci se například vyjadřovali v tom směru, že pozorovali zhoršování psychického stavu poškozené již v březnu 2021.
14. Jde-li o výrok o trestu, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za spáchání trestného činu uložit (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence (nález ze dne 5.
6. 2024 sp. zn. III. ÚS 720/23 bod 47). Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Soudy řádně odůvodnily i výrok o trestu, přihlédly přitom k řadě polehčujících ale i přitěžujících okolností, přičemž logicky musely hodnotit i to, že předchozí tresty se u stěžovatele minuly účinkem a trestný čin byl spáchán ve zkušební době (bod 33 napadeného rozsudku krajského soudu ve spojení s bodem 147 napadeného rozsudku okresního soudu).
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu