Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 91 Co 152/2022-653 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 19 P 34/2018-618, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a K. Š., E. Š., a nezletilých O. Š. a I. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil dlužné výživné stěžovatele (splatné ve stanovených lhůtách) za období od 1. 4. 2018 do 30. 11. 2021 pro druhou až čtvrtou vedlejší účastnici (dále jen "dcery") (I. až III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Při určení výše nedoplatku obvodní soud vycházel z rozsudku ze dne 16. 7. 2019 č. j. 19 P 34/2018-399, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 2. 2020 č. j. 91 Co 379/2019-468, jímž byly dcery svěřeny do péče první vedlejší účastnice (jejich matky) a stěžovateli (jejich otci) bylo stanoveno specifikované výživné. Konkrétní výši nedoplatků obvodní soud určil s ohledem na platby, které stěžovatel na úhradu výživného dcer plnil, rovněž zohlednil výši plateb za spotřebovanou elektrickou energii, kterou stěžovatel hradil za domácnost, v níž dcery žily společně s první vedlejší účastnicí. Dále obvodní soud zohlednil příspěvky stěžovatele na zájmové aktivity dcer, jakož i dárky stěžovatele pro ně při běžných příležitostech (oslava narozenin, vánoční dárky).
3. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V reakci na odvolací argumentaci zdůraznil, že obvodní soud nemohl do plnění výživného stěžovatelem započítat mimo jiné platbu označenou jako "X", neboť uvedená platba byla poskytnuta mimo období, v němž o dlužném výživném obvodní soud rozhodoval. Dále obvodní soud do výživného plněného stěžovatelem podle městského soudu nemohl započítat ani platby za výrobky a služby společnosti Apple, neboť jejich vazbu - kromě plateb, které již obvodní soud zohlednil - k vyživovací povinnosti stěžovatel neprokázal.
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů o nedoplatku na výživném (tedy o dlužném výživném) neodpovídají skutečnosti a nemají oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy podle něj pochybily při samotném výpočtu dluhu na výživném ve prospěch dcer, kdy rozdíl na výživném za předmětné období činí podle něj celkem částku 266 099 Kč, a nikoliv částku 300 371 Kč. Uvedená částka by navíc měla být ponížena o další platby, které stěžovatel ve prospěch dcer hradil. Dopustily-li se soudy uvedených pochybení, aniž by bylo z jejich rozhodnutí zřejmé, na čem svá rozhodnutí staví, bylo nepochybně zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecného soudnictví, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na konkrétní věc je v zásadě záležitostí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
7. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud - jak uvedeno např. v usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21
- zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech, stanovení výše výživného z toho nevyjímaje. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatelovy námitky vůči napadeným rozsudkům neobsahují hlubší ústavněprávní argumentaci; takovou argumentací nemohou být stěžovatelem prezentované výhrady vůči výpočtu úhrad na jednotlivé vyživovací povinnosti, resp. stěžovatelovy zmínky o blíže nespecifikovaných plněních, která měla být od stěžovatelových vyživovacích povinností k dcerám odečtena, vedoucí k údajnému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takto koncipovanou argumentací stěžovatel zjevně nerespektuje postavení Ústavního soudu, jak naznačeno shora, tedy že Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu jejich závěry na úrovni podústavního práva bez dalšího přehodnocovat.
10. Stěžovatel v části své argumentace uvádí, že podle jeho názoru rozdíl na výživném za předmětné období činí částku asi 266 000 Kč, a nikoli obecnými soudy uváděnou částku asi 300 000 Kč. Přes tuto stěžovatelem tvrzenou nesrovnalost Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky, zejména rozsudek obvodního soudu, jsou ve výpočtu dlužného výživného ústavně souladné. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje i na závěry napadeného rozsudku městského soudu odůvodňující, proč částku 150 000 Kč není možno započíst na vyživovací povinnost vůči dcerám, neboť tato částka podle městského soudu patrně představuje finanční vypořádání stěžovatele a první vedlejší účastnice v souvislosti s jeho odchodem ze společné domácnosti (bod 13.
odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž k tomu předtím obvodní soud s odkazem na tvrzení první vedlejší účastnice uvedl, že i kdyby mělo jít o plnění vyživovací povinnosti stěžovatele, pak by spíše šlo o vyživovací povinnost mimo rozhodné období, jehož se týkaly soudem vypočtené částky dlužného výživného.
11. Ústavní soud z uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu