Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Martina Ešpandra, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 22 Cdo 1301/2022-389, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2022 č. j. 20 Co 260/2021-367 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. září 2021 č. j. 5 C 425/2013-341, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Ivety Opletalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal odstranění části domu žalované vedlejší účastnice, a to domu č. p. X v obci Vamberk, postaveného na pozemcích parc. č. st. X1 a X2 a parc. č. X3 a X4 v k. ú. V., z pozemků stěžovatele parc. č. st. X1 a parc. č. X4 (I. výrok). Ve prospěch vedlejší účastnice a každého dalšího vlastníka domu č. p. X postaveném na pozemcích parc. č. st. X1 a X2 byla zřízena služebnost umístění stavby na parc. č. st. X5 zastavěná plocha o výměře 3 m2, zapsané na listu vlastnictví 262 pro obec a k. území V. vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Rychnov nad Kněžnou, oproti plnění uvedeném v odst. III rozsudku (II. výrok). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok) a o nákladech řízení účastníků a státu (IV. a V. výrok). Okresní soud takto rozhodoval již podruhé, neboť jeho v pořadí první rozhodnutí ve věci [stejně jako následné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud")] bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 22 Cdo 1112/2020-247.
3. Okresní soud vyšel ze zjištění znalce, že předmětné pozemky stěžovatele a vedlejší účastnice spolu sousedí a stojí na nich rodinné domy, které mezi sebou mají společnou zeď. Část domu vedlejší účastnice, konkrétně jeho zeď přesahuje na pozemky stěžovatele o cca 40 cm podél cca 10 m přístavby. Celková výměra pozemku stěžovatele, do které přestavba zasahuje, činí 3 m2; tato část pozemku tak byla od jeho pozemků oddělena a byla vytvořena nová pozemková parc. č. st. X5 o výměře 3 m2. Přesah domu vznikl přístavbou kuchyně a koupelny za domem v roce 2005, kterou provedla právní předchůdkyně vedlejší účastnice. Okresní soud uzavřel, že šlo o stavbu neoprávněnou, jelikož s ní nesouhlasila většina spoluvlastníků sousedního - stěžovatelova - domu (souhlas vyslovil pouze jeden z jeho dvou tehdejších spoluvlastníků), a jednak i o stavbu nepovolenou, neboť byla postavena bez stavebního povolení. Její odstranění by bylo nicméně neúčelné, neboť jde o zeď domu, která zasahuje do stěžovatelova pozemku minimálně, a stěžovatel by tím žádnou podstatnou výhodu nezískal, když takovou část pozemku nelze smysluplně využít. Odstranění předmětné stavby by bylo navíc pro vedlejší účastnici nepřiměřeně složité a nákladné, nadto ona sama daný přístavek nevybudovala, nýbrž nemovitost již v této podobě v dobré víře koupila. Přiměřeným, nadto v podstatě jediným možným řešením, bylo dle soudu zřízení věcného břemene, resp. služebnosti umístění stavby stojící na části stěžovatelova pozemku, za což mu vedlejší účastnice poskytne finanční náhradu (§ 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Jelikož šlo o způsob rozhodnutí, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky, okresní soud rovněž za pomoci znalce nově vymezil pozemek p. č. st. X5, jehož se bude věcné břemeno týkat.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, jelikož je neshledal přípustným (I. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok).
6. Stěžovatel rekapituluje, že v řízení před obecnými soudy opakovaně poukazoval na to, že tzv. přístavek byl zřízen bez stavebního povolení a bez souhlasu právních předchůdců stěžovatele. Nikdo si přitom nemůže dovolit svévolně zřizovat stavby na cizích pozemcích, resp. s přesahem na tyto pozemky, byť by šlo - jako v tomto případě - o přesah nepatrný. K porušení stěžovatelova vlastnického práva došlo jednak zřízením věcného břemene, což je nutno považovat za zásah nepřiměřený, jednak tím, že bylo bez zákonného důvodu rozhodnuto o rozdělení jeho pozemku, když od něj byla bezdůvodně oddělena část nacházející se pod stavbou vedlejší účastnice. Krajský soud i Nejvyšší soud pochybily, neboť správně měly jeho námitkám vyhovět a rozhodnutí okresního soudu, resp. krajského soudu změnit nebo zrušit.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele; nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Ze stížnostní argumentace je sice zjevný nesouhlas s napadenými rozhodnutími, není v ní však nijak - natožpak ústavně relevantním způsobem - reagováno na důvody, na nichž tato rozhodnutí spočívají. Již okresní soud (stejně jako následně krajský soud) přitom stěžovateli podrobně vysvětlil, proč není možno vyhovět jeho požadavku na odstranění předmětné části stavby vedlejší účastnice, a proč je naopak nutno za přiměřené a zároveň jediné možné řešení považovat zřízení věcného břemene (viz body 33 až 40 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 9 až 11 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Stěžovatel však přesto na žádný z konkrétních důvodů obsažených v napadených rozhodnutích nereaguje.
10. Totéž platí o námitce týkající se údajně nezákonného a bezdůvodného rozdělení stěžovatelova pozemku, resp. vymezení nového pozemku p. č. st. X5, k němuž přistoupil okresní soud. Podrobné vypořádání této námitky je obsaženo jak v odůvodnění rozsudku krajského soudu (zejména jeho bod 11), tak na str. 2 a 3 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje, že se vznikem nového pozemku nesouhlasí, opět však nijak nerozporuje důvody, které mu vyšší soudy na podporu správnosti postupu okresního soudu předestřely. Takto pojatá argumentace může být jen stěží vyhodnocena jako opodstatněná - natožpak důvodná.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip, v. r. předseda senátu