Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Pokorného, advokáta, sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2018 č. j. 44 Co 403/2018-40, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, spolu s návrhem na zrušení části zákona č. 296/2017 Sb., takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byl vyzván, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Zároveň se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil ustanovení bodů 6 a 13 třetí části čl. V zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. V projednávané věci napadeným usnesením odvolací soud vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za odvolání. Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda stěžovatel poplatek uhradil, zda se obrátil na soud s žádostí o osvobození (či snížení) od soudního poplatku a jaké případné následky (zejména ve smyslu hrozícího zastavení řízení) stěžovatelovo jednání mělo.
5. K tomu je třeba dodat, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dovodil, že samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustný opravný prostředek, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popřípadě rozhodnutí o vyřízení podnětu dle § 12 zákona o soudních poplatcích (to však jen v případě, že stěžovatel soudní poplatek následně uhradí) [srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 887/07 , ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2349/10 , ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 581/11 a zvláště pak ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1386/10 ]. Uvedené závěry byly pak potvrzeny stanoviskem pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), kterým je ve věci rozhodující senát vázán. Pro podrobnou argumentaci lze stěžovatele odkázat na odůvodnění uvedených rozhodnutí, stejně jako na odůvodnění usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV.
ÚS 356/18
(byť se postup obecných soudů v tomto ohledu liší).
6. Protože však podle obsahu ústavní stížnosti v projednávané věci dosud nedošlo ani k zastavení řízení, ani k úhradě vyměřeného soudního poplatku, je třeba podanou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
7. Nutno dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť - jak Ústavní soud připomenul ve výše uvedené judikatuře - nadále mu zůstává otevřena cesta brojit proti případnému usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Zde mu bude eventuálně dán prostor vznášet veškeré námitky proti správnosti a samotnému určení povinnosti platit poplatek a konečně také i proti jeho výši (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1386/10 ).
8. Zbývá dodat, že společně s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení shora uvedených ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.
9. Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 ].
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu