Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti V. D. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. září 2017 č. j. 20 Co 324/2017-24, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti A. nezl. M. S., B. D. T. T. H. a C. M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Návrhem ze dne 22. června 2017, adresovaným Městskému soudu v Brně, se V. D. T. (navrhovatel) domáhal vydání rozsudku, jímž bude vysloveno, že nezl. M. S. se stává jeho osvojencem a navrhovatel bude v matrice v knize narozených zapsán jako otec nezletilého namísto jeho otce M. S.
2) Z hlediska posouzení návrhu bylo pro rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") stěžejní, že navrhovatel i jeho manželka (matka nezletilého) jsou vietnamskými státními příslušníky; nezletilý je českým stáním příslušníkem.
3) Vzhledem k existenci mezinárodního prvku v daném řízení městský soud nejprve zkoumal, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost (pravomoc) k rozhodování ve věci návrhu na osvojení nezletilého navrhovatelem. Protože Česká republika je nástupcem smluvní strany dvoustranné platné a účinné mezinárodní smlouvy uzavřené mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, vyhlášené pod č. 98/1984 Sb. (dále jen "smlouva o právní pomoci"), zkoumal městský soud, zda smlouva o právní pomoci upravuje mezinárodní příslušnost ve věcech řízení o osvojení. Dle článku 27 odst. 1 této mezinárodní smlouvy platí, že k řízení o osvojení je příslušný orgán té smluvní strany, jejímž je osvojitel občanem v době zahájení řízení.
4) Na tomto základu následně městský soud uzavřel, že protože navrhovatel (osvojitel) je občanem Vietnamské socialistické republiky, není v souladu s článkem 27 odst. 1 smlouvy o právní pomoci dána jeho mezinárodní příslušnost k rozhodování ve věci návrhu na osvojení nezletilého navrhovatelem. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 23. června 2017 sp. zn. 125 Nc 1008/2017 městský soud vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení o návrhu zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
5) Proti usnesení městského soudu podal navrhovatel odvolání, k němuž Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. září 2017 č. j. 20 Co 324/2017-24, usnesení městského soudu jako věcně správné potvrdil.
Je tomu tak proto, neboť stěžovatel namítá dílem i zásah do základních práv a svobod třetí osoby - nezl. M. S. Jak se však podává z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, "[ú]stavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba (...), jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (...) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (...)."
Z uvedeného je tak zřejmé, že námitky spočívající v údajném porušení článku 3 a článku 21 písm. c) Úmluvy o právech dítěte, může v řízení před Ústavním soudem vznášet pouze sám nezletilý, který by byl v daném řízení zastoupen opatrovníkem. Namítá-li tedy stěžovatel zásah do základních práv třetí osoby, je třeba jeho návrh v této části kvalifikovat jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o nedostatku jejich mezinárodní příslušnosti k rozhodování v projednávané věci. Stěžovatel namítá, že v dané věci měla být při posuzování příslušnosti soudu uplatněna výhrada veřejného pořádku.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Napadená rozhodnutí městského a krajského soudu jsou stran posouzení otázky jejich mezinárodní příslušnosti v dané věci dostatečně přesvědčivě, logicky a pečlivě odůvodněna a jejich závěry nelze označit za svévolné či jakkoliv jinak excesivní. Na tomto místě lze toliko připomenout, že Ústavní soud se obdobnou argumentací, jako nyní předkládá stěžovatel, zabýval již dříve ve svém usnesení ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 786/06 , kde rovněž přitakal závěru obecných soudů o nedostatku jejich mezinárodní příslušnosti s ohledem na dikci příslušné dvoustranné mezinárodní smlouvy o právní pomoci. V poměrech projednávané věci Ústavní soud neshledal žádného důvodu, proč by se od svého dřívějšího názoru měl nyní jakkoliv odchýlit.
Na margo stěžovatelem uplatněné výhrady veřejného pořádku lze toliko připomenout, že stejně jako Česká republika je i Vietnamská socialistická republika smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte (od roku 1990), a proto samotná skutečnost, že o osvojení má být rozhodováno vietnamskými orgány, nijak nekoliduje se zásadami společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat. Ostatně jak stěžovatel sám uvádí, v projednávané věci nejde o případ, kdy by měl být nezletilý - český státní příslušník osvojen do zahraničí, ale stěžovatel se svou manželkou žijí v České republice, společně s nezletilým. Z ústavněprávního hlediska tak nic nebrání tomu, aby o osvojení rozhodly příslušné vietnamské orgány. Taková skutečnost současně nijak neporušuje právo stěžovatele na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho soukromého a rodinného života.
Ústavní soud proto uzavírá, že nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do některého ze základních práv či svobod stěžovatele, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout. Dílem tak učinil dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť návrh byl podán zčásti někým zjevně neoprávněným, ve zbytku pak podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu