Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Vlacha, zastoupeného Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou, sídlem Otakarova 1159/57, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 27 Cdo 1970/2018-159, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2018 č. j. 22 Co 16/2018-134, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2017 č. j. 14 C 325/93-122 a platebnímu rozkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 1994 č. j. 14 C 325/93-20, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 11. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") vydal dne 17. 2. 1994 platební rozkaz č. j. 14 C 325/93-20, kterým uložil stěžovateli jakožto žalovanému zaplatit žalobkyni, označené jako "TONSTAV s.r.o., Č. Budějovice" (v žalobě označené jako "TONSTAV, spol. s r. o., České Budějovice") částku 680 000 Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 4. 10. 2017 žalobu pro zmatečnost z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, kterou odůvodnil tím, že žalobkyně neměla procesní způsobilost a nemohla tak před soudem vystupovat. Podle jeho názoru v žalobě uvedená obchodní firma neodpovídala žádné v té době existující obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku. Platební rozkaz proto neměl nikdy nabýt právní moci, z čehož stěžovatel dovozuje včasnost žaloby.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 14 C 325/93-122 bylo řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno. Tento soud uznal, že žalobkyně byla v platebním rozkazu nesprávně označena, protože její správné označení mělo být "SF - TONSTAV spol. s. r.o.". K tomu nicméně dodal, že v období od 18. 5. 1992 do 4. 1. 1996 nepůsobil v Českých Budějovicích ani jinde v České republice jiný subjekt nesoucí ve své obchodní firmě slovo "TONSTAV". Nepřesné označení tudíž nebránilo individualizaci žalobkyně, což obecné soudy v minulosti konstatovaly i v jiných řízeních (výkon rozhodnutí vedený okresním soudem pod sp. zn. E 1169/94, řízení vedené před okresním soudem pod sp. zn. 12 C 38/95).
Společnost SF - TONSTAV spol. s r.o. zanikla dne 4. 1. 1996 bez likvidace rozdělením na dvě nové společnosti. V případě předmětného nároku se právním nástupcem původní společnosti stala společnost TONSTAV s.r.o., která po zahájení řízení o žalobě pro zmatečnost zanikla s likvidací, tedy bez právního nástupce, ke dni 28. 11. 2017. Povaha věci tak bránila pokračování v řízení, což je podle § 107 odst. 5 občanského soudního řádu důvod zastavení řízení.
4. S důvody zastavení řízení se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který usnesením ze dne 26. 1. 2018 č. j. 22 Co 16/2018-134 k odvolání stěžovatele potvrdil výše uvedené usnesení okresního soudu. Ve svém rozhodnutí přisvědčil závěru, že právní nástupkyně původní žalobkyně ztratila v důsledku jejího zániku způsobilost být účastníkem řízení, přičemž povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení. Ke stejným závěrům dospěl také Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 19. 7. 2018 č. j. 27 Cdo 1970/2018-159 odmítl dovolání stěžovatele. Jen nad rámec v něm uvedl, že označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům § 79 odst. 1 věty druhé a třetí občanského soudního řádu, není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, jestliže je z něj možné bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí své námitky proti postupu okresního soudu v řízení o žalobě neexistující společnosti, jež vyústilo ve vydání napadeného platebního rozkazu a v následný výkon rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že za této situace byl dán důvod žaloby pro zmatečnost. Pro její posouzení přitom nebylo podstatné, že v průběhu řízení zanikla společnost TONSTAV s.r.o., neboť ta nebyla právním nástupcem neexistující společnosti, která v původním řízení vystupovala jako žalobkyně. Usnesení dovolacího soudu se podle stěžovatele nevypořádalo se stěžejními částmi jeho argumentace a nebylo náležitým způsobem odůvodněno.
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti napadeným usnesením ve věci žaloby pro zmatečnost, přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Závěr o přípustnosti ústavní stížnosti naopak nelze vztáhnout k té její části, jíž se stěžovatel domáhá zrušení napadeného platebního rozkazu. V tomto ohledu postačí uvést, že stěžovatel proti němu mohl podat odpor (§ 174 odst. 2 občanského soudního řádu), čímž by bez dalšího dosáhl jeho zrušení. I kdyby však bylo lze připustit možnost zrušení pravomocného platebního rozkazu v řízení o žalobě pro zmatečnost, nelze přehlédnout, že toto řízení bylo zastaveno z důvodu překážky postupu řízení. Za této situace by tak mohl být dán prostor pro přezkoumání napadeného platebního rozkazu pouze za předpokladu, že v tomto řízení dojde ke zrušení napadených usnesení ve věci žaloby pro zmatečnost a tato žaloba bude následně ze strany obecných soudů věcně posouzena.
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími i obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 325/93, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
Nesprávné posouzení těchto předpokladů, jež by mělo za následek odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, který by jinak mohl být věcné projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu.
11. Uvedená východiska se uplatní i v nyní posuzované věci. Ústavní soud musel posoudit, zda zastavením řízení o žalobě pro zmatečnost nebyl stěžovateli odepřen přístup k soudu. Stěžovatel uvedl v žalobě důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Jeho argumentace ale fakticky zpochybňovala nikoli procesní způsobilost žalobkyně, tedy její způsobilost činit v řízení samostatně úkony, nýbrž samotnou způsobilost být účastníkem řízení dle § 229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Stěžejní námitka stěžovatele totiž spočívala v tom, že původní žaloba byla podána jménem neexistujícího subjektu.
12. Obecné soudy vyšly ze stěžovatelem vymezeného důvodu zmatečnosti. Neměly pochybnost o tom, že navzdory nepřesnému označení byla žaloba podána společností SF - TONSTAV spol. s. r.o., jejíž právní nástupkyní se stala společnost TONSTAV s.r.o., která zanikla s likvidací ke dni 28. 11. 2017. Tyto skutečnosti obecné soudy vzaly v úvahu, přičemž v zániku právní nástupkyně původní žalobkyně, kterou tato ztratila způsobilost být účastníkem řízení, shledaly překážku postupu řízení podle § 107 odst. 3 občanského soudního řádu a důvod jeho zastavení podle § 107 odst. 5 občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud konstatuje, že zastavení řízení bylo opodstatněno tím, že povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat. Pakliže mělo být smyslem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odstranění stavu, kdy žalobkyně nemohla vykonávat svá procesní práva, jejím zánikem se řízení o této žalobě stalo bezpředmětným. Nutno nicméně dodat, že žaloba pro zmatečnost nemohla být ani jinak věcně projednána, neboť z uvedeného důvodu mohla tuto žalobu podat jen osoba, u které existoval důvod zmatečnosti. Nadto by žaloba nebyla úspěšná ani v případě, jestliže by z hlediska svého obsahu byla posouzena jako podaná z důvodu podle § 229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Stalo by se tak totiž zjevně po uplynutí lhůty tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí, k němuž došlo v březnu 1994, tedy v době, kdy navíc institut žaloby pro zmatečnost nebyl v občanském soudním řádu vůbec obsažen.
14. Protože řízení o žalobě pro zmatečnost by v žádném případě nevyústilo do jejího věcného posouzení, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými usneseními nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ostatními námitkami, vztahujícími se zejména k vydání platebního rozkazu a navazujícímu výkonu rozhodnutí, se nebylo třeba zabývat, protože na uvedeném závěru nemohly nic změnit.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníku řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, a to v části, ve které směřovala proti napadeným usnesením ve věci stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost. Ve zbylé části, v níž bylo navrženo zrušení platebního rozkazu, rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu o jejím odmítnutí pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu