Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové (soudkyně zpravodajky) a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Jaroslavem Kocincem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Frýdek-Místek, Farní 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006 takto:
Vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3672/2007-115 ze dne 22. října 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 640/2006-78 ze dne 5. února 2007 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 260/2005-60 ze dne 3. července 2006 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud může podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť výkon napadeného rozhodnutí se v daném případě jeví být závažným zásahem do základních práv stěžovatelky, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext předmětné věci a z toho vyplývající procesní postup (nutnost vyžádat si vyjádření obecných soudů a eventuelně repliku stěžovatelky) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout bezodkladně. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Miloslav Výborný v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu
Zprávu o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů sp. zn. Cpj 182/82 ze dne 24. června 1983, kterou argumentuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, považuje stěžovatelka za překonaný názor z doby hluboké normalizace. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, podle stěžovatelky nezohlednily změny, ke kterým v naší demokratické společnosti od té doby došlo, a nesnažily se vyložit § 703 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s jeho § 143 odst. 1 písm. a) ústavně konformním způsobem.
Podle stěžovatelky v případě dědění podílu v bytovém družstvu dochází, pokud jde o nájem bytu, k právnímu nástupnictví a nemůže dojít ke vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Nájem bytu tak přešel smrtí matky stěžovatelky na stěžovatelku automaticky a k tomuto přechodu nebylo třeba žádného právního úkonu ve formě podpisu nové nájemní smlouvy.
Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 20 Cdo JUDr. Miroslava Jirmanová. Především poukázala na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyhodnotil stěžovatelčiny námitky. Současně připomněla, že v soudní praxi nebyly dosud zaznamenány problémy s aplikací § 703 odst. 2 občanského zákoníku při řešení otázky dědění členského podílu jedním z manželů za trvání manželství. Na rozdílné názory v odborné literatuře přitom Nejvyšší soud ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí rovněž poukázal. Úprava společného nájmu družstevního bytu zůstala podle vyjádření Nejvyššího soudu i přes změny občanského zákoníku v části týkající se nájmu bytu nezměněna a je chápána jako úprava kogentní. Tato úprava nereflektovala na změny v úpravě společného jmění manželů ani na úpravu v obchodním zákoníku (takže zůstává zachována rozdílnost přístupu k bytovému družstvu). Z těchto důvodů navrhl Nejvyšší soud, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 57 Co JUDr. Milena Kohoutková, která pouze odkázala na závěry uvedené v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tím, že na nich trvá.
Za Okresní soud ve Frýdku-Místku se vyjádřila samosoudkyně JUDr. Jaroslava Volná. Vyjádřila přesvědčení, že k porušení práv stěžovatelky nedošlo, neboť Okresní soud ve Frýdku-Místku provedl navrhované důkazy, řádně zjistil skutkový stav a na základě takto zjištěného skutkového stavu vynesl rozsudek, který odpovídá dosavadní judikatuře. Pokud jeden z manželů zdědí za trvání manželství členský podíl v bytovém družstvu a manželé spolu trvale žijí, vzniká se společným nájmem bytu i společné členství manželů v družstvu. Pokud následně družstvo převedlo bytovou jednotku do společného jmění manželů na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, byl tento postup správný. Proto může být předmětná bytová jednotka postižena exekucí vedenou proti manželu stěžovatelky.
Vyjádření obecných soudů nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno stěžovatelce k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku s tímto postupem vyslovily souhlas a stěžovatelka a Nejvyšší soud daly tento souhlas najevo tím, že se na výzvu Ústavního soudu stran upuštění od ústního jednání nijak nevyjádřily, přičemž byly upozorněny, že tato skutečnost bude považována za jejich souhlas.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Tyto maximy jsou prolomeny pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud je toho názoru, že ve věci stěžovatelky aplikovaná a níže citovaná zákonná ustanovení dávají obecným soudům prostor pro jejich ústavně konformní výklad (který ovšem ve věci rozhodující obecné soudy nevyužily), a proto nebylo třeba zabývat se eventuálním zrušením některého z těchto ustanovení.
Ačkoli Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů a přehodnocování závěrů obecných soudů, nezbývá mu než tak učinit, neboť v projednávané věci uplatněná interpretace obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti, přičemž existuje jiná možná interpretační alternativa těmto hlediskům vyhovující. Přitom obecné soudy na interpretaci, která byla uplatněna v projednávaném případě, ve své rozhodovací praxi dlouhodobě setrvávají.
Podle § 703 odst. 2 občanského zákoníku, vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Podle § 706 odst. 3 občanského zákoníku, jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
Podle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.
Podle stanov družstva mimo jiné s přechodem členství přechází na dědice i právo na nájem družstevního bytu.
Obecné soudy uzavřely, zřejmě na základě § 703 odst. 2 a § 706 odst. 3 občanského zákoníku a výše uvedeného ustanovení stanov družstva, že po smrti matky stěžovatelky došlo k přechodu členství v družstvu (na stěžovatelku), na základě kterého přešlo na stěžovatelku právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Jelikož ke vzniku tohoto práva na uzavření nájemní smlouvy k bytu došlo za trvání manželství stěžovatelky a jejího manžela, vzniklo se společným nájmem bytu stěžovatelky a jejího manžela i jejich společné členství v družstvu.
Uvedenou interpretaci obecných soudů považuje Ústavní soud za nesprávnou a ústavně nekonformní. Předně je třeba, s ohledem na § 706 odst. 3 občanského zákoníku, přisvědčit stěžovatelce a uzavřít, že stěžovatelce nevzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu, nýbrž na ni smrtí její matky tento nájem ex lege přešel. To podle náhledu Ústavního soudu z citovaného zákonného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá. Naopak závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelce vzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu, podle přesvědčení Ústavního soudu ze žádného ustanovení občanského zákoníku ani jiného právního předpisu nevyplývá. Aplikace § 703 odst. 2 občanského zákoníku na projednávaný případ tedy není namístě.
Prostor pro aplikaci § 703 odst. 2 obč. zák. na věc stěžovatelky podle Ústavního soudu nejenže nevyplývá z žádného zákonného ustanovení, ale užití uvedeného ustanovení, a v jeho důsledku vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, by v daném případě vedlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Není žádný důvod, aby ta skutečnost, že stěžovatelka žila v manželství v době úmrtí její matky, měla za důsledek nabytí části dědictví manželem stěžovatelky. Ústavní soud tímto přisvědčuje podstatě námitky stěžovatelky, dle které obecnými soudy zastávaným hmotněprávním posouzením věci bylo v rozporu s ústavně konformním výkladem podústavního práva stěžovatelce odňato nejméně částečně vlastnictví zděděné hodnoty a zasaženo do jejího vlastnického práva. Dále Ústavní soud považuje za opodstatněnou též námitku stěžovatelky, dle které zpráva o rozhodování soudů o užívání družstevních bytů sp. zn. Cpj 182/82 ze dne 24. června 1983, jíž argumentuje ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, představuje překonaný názor z doby normalizace.
Jestliže na stěžovatelku přešel nájem bytu, byla stěžovatelka výlučným nájemcem bytu. Nemohl tak vzniknout společný nájem bytu stěžovatelky a jejího manžela ani jejich společné členství v družstvu. Na této situaci nic nemění ani ta skutečnost, že stěžovatelka uzavřela s družstvem nájemní smlouvu k bytu, neboť tuto smlouvu uzavřenou k bytu, jenž nebyl z hlediska nájmu právně volným, je nutno považovat za neplatnou.
V důsledku výše uvedených skutečností a s ohledem na to, že členství v družstvu nabyla stěžovatelka děděním, je na nabytí členského podílu v družstvu po matce stěžovatelky namístě aplikovat výluku ze společného jmění manželů dle § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Nezbývá proto než konstatovat, že členem družstva po matce stěžovatelky se stala a byla vždy pouze stěžovatelka.
Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani ustanovení stanov družstva, dle kterého s přechodem členství v družstvu přechází na dědice i právo na nájem družstevního bytu. Naopak, podle náhledu Ústavního soudu uvedené ustanovení stanov družstva potvrzuje právo stěžovatelky být nájemcem bytu, neboť na ni nájem bytu po její matce ex lege přešel.
Závěr o výlučném členství stěžovatelky v družstvu má závažné důsledky na platnost smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva, kterou uzavřelo družstvo se stěžovatelkou a jejím manželem. Z ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že byt mohl být převeden pouze nájemci a členu družstva, kterým, jak je uvedeno výše, byla po smrti matky pouze stěžovatelka. Pokud byla smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva uzavřena mezi družstvem, stěžovatelkou i jejím manželem, jedná se o právní úkon uzavřený v rozporu s tímto zákonným ustanovením, a proto neplatný. Na stěžovatelku a jejího manžela tak nebylo platně převedeno vlastnické právo k bytu a vlastníkem bytu (a k němu příslušejících podílů na společných částech domu a pozemcích) je nadále družstvo.
Závěr obecných soudů, podle kterého družstvo platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů, stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti nesprávný, a žaloba stěžovatelky tak byla obecnými soudy zamítnuta z nesprávného důvodu.
Žaloba stěžovatelky měla být podle náhledu Ústavního soudu zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k jejímu podání. K podání této žaloby je aktivně legitimován vlastník bytu, kterým není stěžovatelka, nýbrž družstvo.