Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace RR-ENERGO, s. r. o., sídlem Klimentská 1215/26, Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 27 Cdo 2564/2017-154, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 2 Cmo 232/2015-110 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2015 č. j. 39 Cm 95/2014-74, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 8 017 727, 31 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastnici podle rámcové smlouvy a v souvislosti se dvěma uzavřenými obchody vzniklo právo na finanční vypořádání předčasně ukončených obchodů. Městský soud dále uvedl, že tzv. úrokový swap, který je faktickou příčinou soudního řízení, byl podmínkou poskytnutí úvěru vedlejší účastnicí stěžovatelce a s touto podmínkou byla stěžovatelka seznámena již od počátku v indikativní nabídce. Podle zjištění městského soudu stěžovatelka při sjednávání úvěru tvrdila, že má dostatek informací o úrokovém swapu a teprve v soudním řízení konstatovala, že tomu nerozumí a žádné informace o něm nikdy nevyhledala, a to ani na internetových stránkách vedlejší účastnice. Všechny smluvní dokumenty v této souvislosti pak měla akceptovat jen proto, aby získala úvěr, aniž by se dostatečně seznámila s jejich podstatou. Vedlejší účastnice podle názoru městského soudu postupovala v souladu s podmínkami uloženými § 11a, § 15 a § 15a zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"). Městský soud také konstatoval, že stěžovatelka není spotřebitelem, ale podnikající právnickou osobou, která nepožívá zvýšené právní ochrany, ale má k uzavírání právních vztahů přistupovat odpovědně a s náležitými informacemi.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka byla o tzv. úrokovém swapu řádně informována a věděla, že poskytnutí úvěru je podmíněno realizací dalších kontraktů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem městského soudu, že nedošlo k porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Vzhledem k tomu nemohlo podle názoru soudu dojít ani k porušení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), tj. k porušení dobrých mravů, ani k porušení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), tj. k jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že vrchní soud přihlédl ke všem okolnostem nezbytným k posouzení, zda se jednalo o jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
7. Stěžovatelka trvá na tom, že o úrokovém swapu nebyla dostatečně informována a vůbec se o něm nejednalo, což se týká i případných rizik s tím spojených. Pokud byl tento instrument popisován jako zajištění, tak tím měla být stěžovatelka uvedena v omyl, neboť se podle jejího názoru o žádné zajištění nejedná. Těmito argumenty se však Nejvyšší soud - dle názoru stěžovatelky - vůbec nezabýval. Nezabýval se ani namítaným porušením zákona o podnikání na kapitálovém trhu a v důsledku toho ani všemi aspekty namítaného porušení zásad poctivého obchodního styku. To stěžovatelka dokládá opětovným výčtem vad v jednání vedlejší účastnice, které mají podle jejího soudu představovat porušení jednotlivých ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
8. Stěžovatelka dále namítá, že není vůbec jasné, jak Nejvyšší soud dospěl ke svým závěrům, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s jeho ustálenou judikaturou a jednání vedlejší účastnice není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatelka dodává, že se obecné soudy jejími námitkami směřujícími k porušení zásad poctivého obchodního styku nijak nezabývaly, ačkoli tak podle jejího názoru učinit měly. Z toho usuzuje, že její námitky nebyly dostatečně a přesvědčivě podrobeny soudnímu přezkumu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť nejsou naplněny podmínky předvídané § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka svou argumentaci především a opakovaně směřuje k tomu, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami směřujícími k porušení zásad poctivého obchodního styku a v souvislosti s tím k porušení zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Napadaná soudní rozhodnutí se však vyjadřují i k těmto námitkám, byť tak, jak to stěžovatelce nevyhovuje. To však nemůže představovat porušení jejích základních práv a svobod.
12. Je nutné připomenout, že se městský soud i vrchní soud dostatečně věnovaly tomu, zda stěžovatelka měla dostatek informací o tom, co je úrokový swap. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v průběhu jednání o úvěru opakovala, že všemu rozumí a ví, o co se jedná, sama se vystavila případnému riziku plynoucímu ze sjednávání takovýchto kontraktů. Pokud nejprve podepsala, že ví, oč se jedná, a v následném soudním řízení trvala na opaku a zdůrazňovala, že příslušné smlouvy uzavřela jen proto, aby získala úvěr, těžko lze obecné soudy napadat za to, že zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud také připomíná, že jeho zásah by v tomto případě představoval nepřípustnou ingerenci do jednání mezi podnikateli, které vykazuje určitou autonomii a je čistě na nich, jakou zvolí strategii v jednání. Pokud však zvolená strategie selže, nemůže se bez dalšího jednat o porušení základních práv a svobod subjektu, který si tuto strategii zvolil.
13. Ústavní soud také připomíná, že v jeho pravomoci není posuzovat, zda došlo k porušení norem podústavního práva, či dokonce, zda je úrokový swap zajištěním nebo ne. Ústavní soud ve svém rozhodování vychází ze zásady, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace v jednotlivém případě je zásadně v pravomoci obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případech, kdy orgány veřejné moci vykročí z mezí daných ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky zopakovanými v ústavní stížnosti a své závěry podložily argumenty vzešlými z důkazního řízení. Jejich názor je podložený a nepředstavuje extrémní vybočení z limitů daných ústavním pořádkem. Se stěžovatelčiným tvrzením, že jejich rozhodnutí jsou nedostatečná a nepřezkoumatelná, se Ústavní soud neztotožnil.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu