Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 7, Bubenská 47/113, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. února 2006, sp. zn. 11 Tdo 126/2006, Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2005, sp. zn. 9 To 332/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 3 T 191/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásady zaručené v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. dubna 2004, č.j. 3 T 191/2003-364, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. září 2005, č.j. 9 To 332/2005-392, zamítl. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele shora napadeným usnesením ze dne 24. března 2006, č.j. 11 Tdo 126/2006-412, odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že v jeho věci soud prvého stupně nejprve věc vrátil státnímu zastupitelství k doplnění důkazů, ze stejného důvodu následně stěžovatele opakovaně zprostil obžaloby. Nakonec však byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen, a to za situace, kdy nebyly odstraněny vady, které soud prvého stupně vedly k výše uvedeným rozhodnutím. Výsledky řízení tak byly podle stěžovatele založeny na neúplném zjištění všech okolností, neboť soud prvého stupně některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl a jako nadbytečné je zamítnul. Vzhledem k těmto okolnostem dospěl stěžovatel k závěru, že dokazování nebylo provedeno řádným způsobem, a pak ani rozhodnutí soudu není založeno na zásadě hodnocení důkazů jednotlivě i v souhrnu. Takové neobjektivní hodnocení věci tedy zásadně ovlivnilo spravedlnost celého procesu. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeným pod sp. zn. 3 T 191/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že nalézací soud dne 29. ledna 2004 pod č.j. 3 T 191/2003-268, rozhodl o vrácení věci státnímu zastupitelství k došetření. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze dne 30. března 2004, č.j. 7 To 134/04-278 tak, že rozhodnutí nalézacího osudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. června 2004, č.j. 3 T 191/2003-305, rozhodl o zproštění stěžovatele obžaloby. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze dne 16.
září 2004, č.j. 7 To 396/2004-319, tak, že rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č.j. 3 T 191/2003-336, rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze dne 16. března 2005, č.j. 9 To 100/2005-353, který rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Poté Obvodní soud pro Prahu 1 shora napadeným rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č.j. 3 T 191/2003-364, shledal stěžovatele vinným a odsoudil jej k podmíněnému trestu odnětí svobody.
Městský soud v Praze odvolání stěžovatel zamítl a Nejvyšší soud ČR jeho dovolání odmítl.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů poté, co v jeho věci proběhlo výše popsané řízení a soud neprovedl jím navrhované důkazy. K tomu Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, která přísluší obecným soudům jimž přísluší rozhodovat o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy ČR). O to více Ústavní soud zkoumá procesní stránku řízení, tedy zda rozhodování obecných soudů je provedeno v rámci stanoveném trestním řádem.
Úkolem Ústavního soudu není tedy řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, § 46). Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit.
V souladu s tímto principem Ústavní soud respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu).
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.
Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
Pokud soud při svém rozhodování respektuje tyto zákonné podmínky a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení znovu hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování nalézací soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další navrhované důkazy, neznamená, že takové rozhodnutí soudu je nezákonné. S ohledem na popsané okolnosti Ústavní soud neshledal stěžovatelem naříkané pochybení obecných soudů, a po posouzení všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu